Tak dlouho žebráte o pohádky, až oni začnou žebrat pohádky od vás. Nevím proč, ale moje krátké povídky jsou vždycky zvířecí tragikomedie. Vážně netuším, kde se to ve mně bere.
Jsem sekáč. Byl jsem sekáč odjakživa. Konkrétně od doby, kdy jsem se narodil. Co mě činí sekáčem? Mám osm dlouhých tenkých nohou a srostlou hlavohruď se zadečkem. Ne, že by mě to těšilo, ale narodil jsem se tak a mám se rád. Občas mi říkají, že bych měl něco pojíst, protože jsem prý vyhublý jako vlákno pavučiny, ale to říkají ostatní pavouci od nás z koupelny a ti jsou vyžraní na svou maličkost až až... a kdybyste viděli Žofku, sklípkana co utekl dvounožcům vloni, to by vás odvezla rychlá, jako tu buclatou dvounoží samici, co tak křičela. (Vlastně nevím proč tak kříčela, když šla Žofka jen na návštěvu a slušně jí pozdravila. Že prý máma dvounožáka-co-jí-dává-žraní nebo co.) Ale to je jedno. Kromě toho, že jsem sekáč, jsem taky sekáč. Říkala mi to sekáčka Berta, co měla síť za záchodem. Berta však byla vysáta tak před měsícem.