Před dvěmi týdny, jednou takhle v sobotu, šla jsem si koupit štěstce a Herkules. Herkules jsem koupila o 7 kč dražší, než jsem mohla. Dobře ti tak, netrpělivá Hikari. Po studentské víkendovce jsem se vrátila domů plná chuti do života. Už bylo na čase, Hikari. Ve čtvrtek před dvěmi týdny byly třídní schůzky. Jinčí styl, oznámit to rodičům právě v ten den. A v onu herkulesepicfailovou sobotu jsem se vracela domů v rozpoložení ,,Juchů a teď příjdu domů a budu se učit a to pondělí dám a to vyznamenání dám a já věřím na víly a jo a jo! Sore wa watashi no nindo dakara (toto je má cesta ninji)!''.
A tak jsem se opravdu učila celý zbývající víkend. Učila jsem se biolu. Učila jsem se chemii. Učila jsem se biolu a znovu zeměpis.. a ruštinu taky, ale co je na tom zvláštní? V životě jsem nebyla takto namotivovaná. Když jsem si přečetla večer ten lísteček se známkami a vypočítala si průměr s potencionálními zlepšenými známkami vyšlo mi 1,4. Těch potencionálních zlepšených předmětů je 6. Moje reakce? Šťastný kůň jak blecha. Že prý to prostě dám.
V pondělí jsem zářila jako slunko a děsila svého parťáka v sázce ''Vyznamenání like a bus driver''. Byla jsem tak namotivovaná, že jsem ho vplyvla i na něj (vliv --> vlyv --> vplyv --> brohoho). Úspěšně? Dnes si psal zápis, asi ano.
O víkendu jsem četla knihu pozitivní přístup. Dneska si parťák vychutnal záplavu rozumů, až mi doporučil to přestat číst.
Ale já mám radost. Radost ze života. Protože jsem se rozhodla a protože i když jsem ráno brečela vodopády, bo jsem podělala písemku z matiky a zhatila šanci mít za jedna na vízo a vyhrát velkou milku, nenechala jsem si tím zkazit den a byla hyperaktivní jak zkofeinovaná veverka. Nedávejte koním knihu o pozitivním přístupu a medovník a balíček bonbonů a kofolu a muffinky a...
If you know what I mean.
Žádné komentáře:
Okomentovat