Hlukem k tichu, životní sluchátka a nervy v kýblu

Mám trochu společenskou krizi. Zoufale toužím po tom mít klidné, tiché doma, kde na mě nikdo nebude mluvit. Konečně jsem se včera večer dočkala a hle.. už jsem zase v Brně na šesti metrech čtverečních se slečnou z Ukrajiny, která s kamarády nechodí ven, protože jsou všichni za hranicemi, nýbrž s nimi skypuje .. denně, minimálně s jedním člověkem.

Dnes jsem psala půlsemestrální test z jednoho informatického předmětu.. teorie jak prase a já podělala převádění mezi číselnými soustavami, ale fajn... zašla jsem si na menzapizzu a místo, aby mi to zvedlo náladu, přivodilo mi to další parádní depku. Takový ten večer, kdy potřebujete vypadnout s nějakými normálními lidmi na pivo, nebo strávit se svým přítelem a popcornem u Pokemonů, či korejského historického drama a brečet mu na rameno.

Zkouška dospělosti - o půl roku později

Uletělo to jako voda a ani jsem neměla potřebu napsat na blog. Když jsem tuto potřebu pocítila, neměla jsem dostatek energie pro naplnění. Ozývám se tedy až teď. O tom, jak teď žiju, možná později. Jen bych si dovolila poznamenat, že se bojím vůbec něco napsat, protože se mi nechce šaškovat s pravidly pravopisu a kontrolovat si to po sobě, abych sobě a své alma mater neudělala ostudu, jak nám kladli na srdce v prvních přednáškách. Haha.