Usmrkaný zombie style

Tak jsem si 2 týdny poležela doma. Zánět kostí od blbostí... to skoro byl. Ale se zánětem všemožných dýchacích cest si obvykle vystačím. Je to celkem flákárna nemoc, to už jsem zvyklá.. nejhorší si odbydete v prvních třech-pěti dnech a pak už jen vysedáváte u Javora (můj ntb) a čumíte na dorama/anime, ťukáte Grep/a další, čtete knížky na které máte chuť, pijete čaj, jíte čokoládu, polykáte prášky/kapky, smrkáte a snažíte se myslet pozitivně.

Obvykle jsem po pěti dnech doma ve stavu, kdy už nevím coby do Obi nemůžu a tak si chci hrát na Spidermana, ale nemám lepkavé nohy, tak jen atakuju různé lidi na skypu. Tentokrát jsem tedy pouze atakovala lidi na skypu, prožívala jarní krizi (viz. minulý článek) a dumala nad smyslem svého života. Když pouze bezcílně zabíjím čas, protože jsem příliš shnilá na to abych ho trávila užitečně a tento stav trvá nad 7 dní, dostávám se do nepříjemné letargie, která se střídá s pocity bezcennosti a zbytečnosti (jsem totiž shnilá i na to, abych šla za tím, co mi ten smysl dává).
Když pocit zbytečnosti a bezcennosti jakž takž pomine díky křesťanské víkendovce, kde na toho, co jí smysl dává má čas a jsou tam lidi, ze kterých sálá radost a máte je rádi, vrátíte se do školy...

A to teprve příjde ten pravý útok. Po prvních 45 minutách přemýšlíte o tom, že chcete nebýt/už být v nebi a jaké by to nebytí bylo příjemné.. takové neutrální nic. Pak přijde myšlenka, že bych neměla myslet takto morbidně, že je asi vlastně rouhání, páč pohrdám svým životem a kdesi cosi. Ale vzhledem k tomu, že takové - ach jsem tak špatná--> to je špatné, že si to myslíš --> jsem tak špatná --> a dost, nejsi! --> ale jak to vyřešit? Jsem tak líná.. - je moje denní kafe a už ho mám plné zuby. Takže to ignoruju a prostě spím. To znamená, že bojkotuju víceméně celou výuku, dospím se a nebaví mě to, jsem protivná a když jsem vzhůru, tak rýpu do mého spolusedícího. A mám myšlenky na to, že bych chtěla být doma zalezlá pod peřinou s rýmičkou a kašlem non-stop. A to je možná ten důvod proč jsem stále nedoléčená, protože chci i když si to nemůžu dovolit. Tak si říkám, jak tady celou dobu utíkám před vším a všemi a pak mám pocit, že mě nikdo nepotřebuje, když se vyhýbám všemu, co potřebuje mou zodpovědnost.

Když pak někde slyším, že bych měla být dobrý vzor naskočí mi pupínky. A když slyším, že někoho inspiruju, jsem pro něj vzorem a kdesi cosi, nemůžu to přijmout/ příp. je to hrozně těžké.
Proč? Protože než vyjdu svítit mezi lidi, musím prvně přijmout sama sebe. A to je práce, kterou mě musí naučit ten nahoře, protože i když je už vše v cajku a vím, že mám hodnotu a jsem potřebná a kdesi cosi, pořád je to jen pravda, která nezakořenila v mém srdci. Mám na sebe příliš vysoké nároky. Vysoké nároky, které nejsem schopna splnit. A tak mým největším konfliktem zůstává konflikt se mnou. Jakobych byla rozpolcena. Kéž už to skončí! Kéž už se to vyřeší! Kéž se mám bezpodmínečně ráda, jako můj Bůh! Kdy už se to konečně naučím? Kdy už se konečně přijmu? Možná, že až se přimu a budu mít ráda i přes chyby, přestanu být shnilý líný zombie.

Kámen.