Učební morálka a vizitka naší osobnosti

Jak moc lze ignorovat učitelův výklad, aby to bylo v mezích a nebyl to sprostý výsměch?

Ano, každému z nás se může stát, že jsme..

• unavení a připomínáme zombie (protože jsme do noci pařili MMORPG/ psali si do dvou do rána/ četli povinnou četbu do noci/ byli v kině s rodiči/ učili se na písemku, bo nám teče do bot)
• máme blbou náladu (rozchod/zrušení naší oblíbené MMORPG/ problémy s rodiči/ smrt v rodině/ smrt naší oblíbené postavy/ vstávání levou nohou/ PMS/ někdo nám snědl čokoládu/ smrt křečka/ útěk psa/ kůň nám šlápl na nohu)
• znudění (fyzika nás nezajímá/ matika nás nezajímá/ dějepis nás nezajímá/ vlastně všechno co ti blbci říkaj/ to už přece znám/ jáj ten zápis mi někdo pošle)
• všechno dohromady

Jak to můžeme řešit?

1. Nadopuju se kafem a čokoládou, zkousnu to, dávám pozor a jsem pilný studenti. Pro jistotu nemluvím, bo bych jinak poslala někoho někam a to není hezké.
2. Nadopuju se kafem a i když se třeba vykašlu na psaní, dávám alespoň pozor na výklad a nebavím se, občas čumím do blba a na blba, ale snažím se vnímat.
3. Bavím se se sousedem, hraju na mobilu, učitele naprosto ignoruju, ale co, sedím přece v zadu..
4. Nebavím se, pouze si čmárám, luštím sudoku, nebo hraju fruit ninju, snažím se, aby mě nebylo vidět a občas sleduju výklad.
5. Spím nebo tak vypadám a děkuju prozřetelnosti, že sedím za tím mohutným spolužákem. Případně se našteluju, aby to nebylo tak průhledné, za tou spolužačkou. Hlavně nenápadně.
6. Zabavím se po svém a to, že mu sedím před čumákem, je mi šumák. Budu spát, budu si hrát, budu si dělat, co je mi libo, dokud s tím nebude mít problém.
7. -//-. Pokud s tím má problém, ať si trhne.
8. Pošlu všechny někam při první příležitosti, to já jsem tady oběť. 

Tak kdo je největší hrdina?

Pro mě ten, který to překousne.

Ale přiznávám, že jsem spíš ta, co leží na lavici a dělá, že něco dělá, případně je příjemná jak slzný plyn, na všechny co na ní promluví. Spím leda za spolužačkou a v hodinách, kde buď poznámky už mám z minulého roku,/budou na netu/nebo prostě nejsem schopná je psát. Tradičně jsem taková ta, která nechce ostatní prudit s tím, aby jí poslali zápisy, když důvod proč je nemám, je má vlastní nezodpovědnost. 

Můj přístup není ideální a nemám co moralizovat, ale mám své meze a když mi to někde ujede, mrzí mě to. V první lavici, bych si však nedávat pozor nedovolila, i když to se mnou tříská. Pořád mám nějakou úctu k autoritám a ti učitelé jsou taky jenom lidi. Při představě, že jsem na jeho místě, si rvu vlasy a nebo mám chuť se praštit, proč mu to dělám. A když už ten papiňák bouchne a v té chvíli se to zdá všechno jedno.. později je místo na omluvu.

Naše chování, je přeci jen naše vizitka a má kladný nebo negativní dopad na náš život. Ať už hned nebo později, když chceme po člověku, ke kterému jsme se chovali nefér, nějakou pomoc či službu. V maturitním ročníku to platí obzvlášť.

A když nám je jedno, co si myslí lidé, je tu někdo, kdo to všechno vidí a jedno mu to není. Jak to vnímá On? Když ho milujeme a chceme mu dělat radost ve všech situacích a celým svým životem, spadá tohle do oblastí, ze kterých se může můj Táta radovat nebo je to spíš smutné?