,,Princezno Hikari, nešijte sebou nebo budete mít ty třpytky i
v nose,‘‘ upozornila žena ve splývajícím rouchu barvy květu fialek téčkového
střihu s širokými rukávy a vzorem sedmikrásek na lemech, v pase
svázané širokým žlutým pásem. Měla učesaný obyčejný drdol, jaký si česaly
všechny služebné v paláci, avšak Aki nikdy vlasy neposlouchaly a tak nebyl
tak přísný jako drdoly ostatních žen. Vždy jí vyklouzl alespoň jeden fialový
pramen, který si musela co chvíli zastrkovat za ucho. Tento neposlušný pramen
se jí teď houpal před bledým štíhlým oválným obličejem. Její čtyřbarevné oči
byly ve stínu, takže Hikari nerozlišila barvy a dokreslovaly výhružnost jejího
lehce pozvednutého obočí a přísné linky rtů. Aki málokdy projevila emoce a Hikari
nyní podle výrazu rozeznala, že jestli bude ještě nadále ucukávat štětečku
v její levé ruce, mohl by v jejím nosu skončit celý. Dobře, Aki
nebyla sadista, vlastně jí Hikari nikdy neviděla naštvanou, ani když jí kartáček
na zuby schovala na půdu mezi pavouky. Asi to bylo tím, že s tím nejspíš
počítala a měla jich nejspíš deset náhradních, takže to vlastně nebyla až
taková kulišárna, jakou Hikari plánovala. Když teď vzpomíná, jak se snažila
před pěti lety Aki vyštvat, nefungovalo nic. Pořád měla ten chladný kamenný
výraz, co by potřeboval sluníčko, kdyby jeho záření mělo oproti jejímu
flegmatismu šanci. Tehdy byla více vytočená Hikari než-li Aki, které se chtěla zbavit.
Ach sladká nostalgie.
,,Koukáte na mě jak hladové štěně. Na té slavnostní večeři se najíte dost, tak chvíli takhle vydržte a já vám ty oči domaluju, abyste Hoshiyu reprezentovala tak, jak si král přeje,‘‘ rýpla si Aki a nanášela jí třpytky na oční víčko.
,,Koukáte na mě jak hladové štěně. Na té slavnostní večeři se najíte dost, tak chvíli takhle vydržte a já vám ty oči domaluju, abyste Hoshiyu reprezentovala tak, jak si král přeje,‘‘ rýpla si Aki a nanášela jí třpytky na oční víčko.
