LFOW - 1. Vzpurná princezna

,,Princezno Hikari, nešijte sebou nebo budete mít ty třpytky i v nose,‘‘ upozornila žena ve splývajícím rouchu barvy květu fialek téčkového střihu s širokými rukávy a vzorem sedmikrásek na lemech, v pase svázané širokým žlutým pásem. Měla učesaný obyčejný drdol, jaký si česaly všechny služebné v paláci, avšak Aki nikdy vlasy neposlouchaly a tak nebyl tak přísný jako drdoly ostatních žen. Vždy jí vyklouzl alespoň jeden fialový pramen, který si musela co chvíli zastrkovat za ucho. Tento neposlušný pramen se jí teď houpal před bledým štíhlým oválným obličejem. Její čtyřbarevné oči byly ve stínu, takže Hikari nerozlišila barvy a dokreslovaly výhružnost jejího lehce pozvednutého obočí a přísné linky rtů. Aki málokdy projevila emoce a Hikari nyní podle výrazu rozeznala, že jestli bude ještě nadále ucukávat štětečku v její levé ruce, mohl by v jejím nosu skončit celý. Dobře, Aki nebyla sadista, vlastně jí Hikari nikdy neviděla naštvanou, ani když jí kartáček na zuby schovala na půdu mezi pavouky. Asi to bylo tím, že s tím nejspíš počítala a měla jich nejspíš deset náhradních, takže to vlastně nebyla až taková kulišárna, jakou Hikari plánovala. Když teď vzpomíná, jak se snažila před pěti lety Aki vyštvat, nefungovalo nic. Pořád měla ten chladný kamenný výraz, co by potřeboval sluníčko, kdyby jeho záření mělo oproti jejímu flegmatismu šanci. Tehdy byla více vytočená Hikari než-li Aki, které se chtěla zbavit. Ach sladká nostalgie.
,,Koukáte na mě jak hladové štěně. Na té slavnostní večeři se najíte dost, tak chvíli takhle vydržte a já vám ty oči domaluju, abyste Hoshiyu reprezentovala tak, jak si král přeje,‘‘ rýpla si Aki a nanášela jí třpytky na oční víčko.

,,K tomu abych reprezentovala Hoshiyu, nemusím vypadat, jako bych spadla z Měsíce,‘‘ ošila se slečna sedící na dubové židli s oříškovými vlasy spletenými v dlouhý cop, splývající téměř až na zem v bílém rouchu stejného střihu jako měla žena s fialovými vlasy. Štěteček při tomto pohybu zanesl třpytky nikoliv na víčko, ale do oka. ,,Jau! Aki jseš normální, vypíchneš mi oko,‘‘ vyjekla a začala si otírat oko bílým širokým rukávem.

,,No jestli jste normální, se ptám já princezno, koukejte se na ten rukáv,‘‘ ukázala štětečkem na tmavě stříbrnomodrou šmouhu se třpytkami, kterou vykouzlila Hikari, tím, že si setřela pracně nanesené stíny z pravého oka.

,,To je určitě znamení, že tam na tej supr audienci dneska nemám být,‘‘ ušklíbla se Hikari, pokrčila rameny a zamrkala nevinně na Aki.

,,Nedělejte na mě oči, víte jak je ta audience krále ze Zaltery důležitá. Má s sebou i svého syna, tak na něj musíte udělat dobrý dojem. Je to budoucí král a vy byste neměla kazit vašemu otci ani bratrovi dobré diplomatické vztahy, které jsou tak těžké udržovat,‘‘ povzdechla si Aki a otřela štěteček znovu ve stříbrné práškové barvě. ,,Jestli se tentokrát pohnete, přivážu vás k tomu křeslu třeba i provazem, pokud budu muset,‘‘ varovala jí mrazivě a Hikari odevzdaně zavřela oči. Kéž bych tak mohla zdrhnout z téhle díry, pomyslela si.

,,Na toho malého usopleného solničku nejsem zvědavá,‘‘ řekla podrážděně.

,,Je mu 15, je to mladý muž, nebo brzy bude. Právě s ním tříská puberta. Berte to pozitivně, pokud se do vás zamiluje, může mít naše země výhodnější obchody,‘‘ Aki už měla líčení v ruce, takže jí stačilo pár tahů a měla hotovo i s plynulou černou oční linkou. Tentokrát se jí povedlo nanést i třpytky aniž by je měla Hikari po celém obličeji.

,,Obchody, večeře. Úsměv sem, úsměv  tam. Ráda vás vidím, pane král. Nashledanou, dobrý den, blablablablablablí, je to falešné jako prsa mojí tety a ty víš moc dobře, o čem mluvím Aki, žiješ v tom se mnou.‘‘ Vyhrkla ze sebe Hikari plamenně a vyskočila na nohy s výrazem, jakoby spolkla citrón, ještě štěstí, že už Aki odběhla pro hedvábné tmavomodré roucho s vyšívanými stříbrnými hvězdami a štěteček byl bezpečně položen na stole.

,,No, jednou jste se narodila jako princezna, tak jste princezna. Já se narodila jako služka, tak jsem služka,‘‘ odrecitovala Aki svou oblíbenou větu a už Hikari obratně upravovala roucho a chystala se uvázat stříbrný široký pás.

,,Stejně si pokaždé v téhle hadře připadám jako v pyžamu, ale lepší tohle než tu nadýchanou hrůzu co nosí princezny v Illiaře, vypadají v těch šatech jako sněhuláci. A taky lepší než princezny v Orkenu, ty toho s těmi korzety moc nenadýchají. No, ale jako vždy Aki, povedla jsem se ti. Jen se bojím, že se Snoplík Solnička opravdu zamiluje, mně se to totiž právě přihodilo.‘‘

,,Vám se to přihodí skoro pokaždé, co se vidíte. Hlavně se nepřeřekněte, kdybyste princi Zaltery chtěla říci jménem, a teď šup nebo budeme mít zpoždění,‘‘ Aki přisunula k Hikari sandály.

,,Oni si ještě nezvykli?‘‘ Hikari převrátila oči v sloup, nazula si tradiční Hoshijské dřevěné sandály ze světlého dřeva a klapala po široké, mahagonovým dřevem obkládané, chodbě do Hvězdného sálu s Aki po levém boku.

***

,,Do černé díry,‘‘znělo chodbou hořce. Chodbou se ozývalo dunění, jakoby v chodbě padaly kroupy velikosti pěsti. Kdyby jí viděla její máma, tak dostane infarkt z toho, že udělá rýhy do podlahy. Z očí jí stékaly slzy vzteku a zoufalství. Její dlouhý, oříškově hnědý cop, který sahal až pod zadek, se jí houpal na zádech. Rozrazila divoce dveře a udýchaně se opřela o jeden z dřevěných trámů u jedné ze stěn, slza dopadla na dřevěnou podlahu a rozlícená princezna sejmula ze stěny oválný kámen s nějakým národním motivem a hodila jím směrem k vysoké keramické váze stojící v rohu místnosti. Místností se mihla fialová šmouha a kámen se zastavil v dlani její fialovovlasé služebné.

,,Princezno, uklidněte se. Tím, že budete rozbíjet nábytek, ničemu nepomůžete. Navíc tuto vázu jste dostala od vašeho drahého otce k sedmnáctým narozeninám, myslím, že by mu to neudělalo radost..‘‘

,,To je přesně to o co mi jde! On se taky nestará o to, jestli mi dělá radost, vlastně mi připadá, že se spíš stará o to abych nevěděla, co to slovo radost znamená!‘‘

Jestli někdy budu stát tváří v tvář rozzuřenému hladovému draku, vsadím se, že to bude oproti tomu, co teď stojí přede mnou pohádka. Pomyslela si Aki a odhadovala další kroky nepříčetné Hikari, která se vrhala k dalšímu trámu. Na podlaze jí však uklouzla noha a princezna na chvíli ztratila rovnováhu. Rychle jí však zpátky získala a zuřivě setřepala sandály z nohou. Ohnula se pro ně a rozeběhla se směrem k oknům na protější straně pokoje.

,,Dost,‘‘ zavelela Aki razantně a Hikari se zastavila uprostřed nápřahu. ,,To by stačilo, dejte mi ty boty a běžte si lehnout. Tím, že tady roznesete palác na kopytech, ničemu nepomůžete.‘‘

,,Ale já jsem naštvaná a to jako fakt moc.‘‘ Dupla si, odevzdala Aki, která k ní přistoupila s nataženýma rukama obě sandále. ,,Připadám si tady jak cvičený slavík v pozlacené klícce. Papej zrní Hikari. Více se usměj Hikari. Zazpívej Hikari. Zatancuj Hikari. No dej do toho více života. Buď společenská a elegantní Hikari. Buď hvězda Hikari, jak se sluší a patří na princeznu Hoshiye.‘‘ Pochodovala po pokoji a rozmachovala rukama při každé větě, aby každému požadavku dodala na důrazu. ,,A moje city, moje sny, moje touhy, tady nikoho nezajímají! Jsem taky jenom člověk jako ty Aki, tys nikdy nechtěla utéct?‘‘ Hikariny oči plné zoufalství byly upřeny na Aki, ale ta sklopila pohled k zemi.

,,Chtěla, ale přirostla jste mi k srdci a nemůžu vás tady nechat samotnou. Je to můj osud.‘‘ Odpověděla tichým hlasem.

,,Jo jasně a teď mi tady zas budeš vykládat ty svoje proslovy o osudu, že? To mi tak scházelo. Proč nezdrhneš se mnou, když jsem ti tak přirostla k srdci, slečno osudová?‘‘ Odsekla Hikari kousavě a její výraz ztvrdl.

,,To nejde.‘‘ Povzdechla si Aki.

,,No tak když to nejde, tak zdrhnu sama.‘‘ Otočila se na patě a mířila ke dvěřím.

,,Princezno neblbněte. Je tma a neumíte se bránit. Víte, kolik běhá tam venku zloduchů? Unesou vás, vrátí vás sem a ještě za to dostanou peníze. To byste nechtěla ne?‘‘

,,Pro mě za mě, třeba narazím na takové, co mi podříznou krk rovnou a bude klid.‘‘ odfrkla si Hikari, když vyšla ze dveří. Aki jí doběhla a popadla za zápěstí v dlouhém rukávu, který se jí svezl do výše kotníků.

,,Tohle už tu bylo několikrát, uklidněte se, zítra se na to budete dívat jinak. Jde jenom o cestu do Zaltery. Zúčastníte se Slavností soli a pojedete zpátky.‘‘

,,Týden cesty tam rozpálenou pouští, přetrpět týden přesolených slavností a pak zase týden cesty zpátky. Žádné jejich mecheche mě nezajímá. Zas budu muset být strašně společenská a okouzlující, na všechny se usmívat, tvářit se že je ráda vidím a přitom to jsou všichni umaštění solničkové se smradlavýma velbloudama, co mi poplivou šaty.. děkuji nechci,‘‘ chrlila ze sebe Hikari rozohněně.

,,Chováte se jak rozmazlený spratek,‘‘ zchladila jí Aki.

,,Dokonalé, ještě ty mi říkej jak se mám chovat. Všichni jste se proti mně spikli, mám toho plné zuby, jdu spát a doufám, že se nikdy neprobudím. Sundej ze mě ty hadry.‘‘ Hikari se vzpurně postavila, počkala, až jí Aki odváže pás a sejme hedvábné roucho. V bílém spodním rouchu odpochodovala směrem k posteli s nebesy a plácla sebou do nadýchaných tmavomodrých pokrývek až se stříbrné lemy zavlnily.

,,To se nechcete ani převléct do čistého?‘‘ Zeptala se jí Aki unaveně.

,,Nemám zájem, můžeš jít,‘‘ zamumlala Hikari do polštáře, aniž se pohnula.

,,V tom případě dobrou noc princezno. A doporučuju vám jinou polohu hlavy, abyste se neudusila.‘‘ S povzdechem Aki vyšla ze dveří, zavřela za sebou a Hikari slyšela pouze tlumené klapání jejích bot o dřevěnou podlahu. Když zvuk zanikl, přetočila se na záda, vzpurně zavrčela: ,,Stejně zdrhnu.‘‘ a počítala vyšité hvězdy na nebesích, dokud neusnula zoufalým vyčerpáním.