II.
Analea
Čelist jako ve svěráku, nemohu jí pohnout. V ústech jako bych měla asfalt. I bez něj však nemohu říct ani bé. Jsem jako přilepená zády k zemi a nemohu se pohnout. Konečky prstů a ušní lalůčky mi začínají brnět a postupně se mi od nich rozbíhají po těle tisíce mravenců. Od zad se mým tělem také šíří chlad a mravenci tak připomínají ledové jehličky. Začínají se mi třást prsty, jako bych vypila 2 silná kafe na prázdný žaludek. V žaludku, jako bych měla šutr. Je mi zle a po asfaltu mi v ústech zůstala hořká pachuť.
Konečně se mi daří odlepit víčka. Au! Ostré světlo mě přinutí víčka zase přivřít. Od prstů se třes už rozšířil po celém těle a vystřídal mrazivě kousavé mravence. Nevím, zda se třesu zimou nebo je to důsledek mé paralyzace. Přetočím se na bok a skulím se do klubíčka. Do háje, kde to jsem. Chytám poslední útržkovité myšlenky, jako kukuřičné lupínky v moři. Rozmáčí se, odnáší je odliv a ony stále připlouvají a odplouvají. Jsou slizké jako úhoř, ale konečně se mi je daří uchopit. Ostia Antica, Zeitra, školní výlet… Kamzík, ztracena v zarostlé bytovce, snědý chlápek s medovými řečičkami, mráz, tma a nic. To zní jako pěkný sen.
Zkouším znovu otevřít oči. Ležím na betonové podlaze. Tak proto je mi kosa. Když máte jen rozevlátou sukni po kolena a tílko, betonová podlaha není zrovna místo, na kterém byste se chtěli prospat. Nacházím se v krychlové místnosti. Vše je ve stejné holubí šedi. Nejen podlaha z betonu, ale i stěny, ty asi budou z obyčejného panelu. S výbavou to moc nepřehnali, protivná silná zářivka uprostřed stropu osvětluje prázdnou místnost, ve které přebývám pouze já. Nikdy jsem pořádně neviděla obrněné dveře, ale všechno je jednou poprvé. Masivní, kovové a žádná klika zevnitř. Sevřel se mi při pohledu na ně žaludek a naskočila husí kůže. Na stěně po mé pravici je podlouhé obdelníkové okno s tmavým sklem, skrz které není nic vidět. Nad ním je bílá krabička připomínající rozhlas ve škole. Silně pochybuji, že je kanál hnusnější místo než tohle.