R,R - 2. Cela šílenství

II.

Analea

Čelist jako ve svěráku, nemohu jí pohnout. V ústech jako bych měla asfalt. I bez něj však nemohu říct ani bé. Jsem jako přilepená zády k zemi a nemohu se pohnout. Konečky prstů a ušní lalůčky mi začínají brnět a postupně se mi od nich rozbíhají po těle tisíce mravenců. Od zad se mým tělem také šíří chlad a mravenci tak připomínají ledové jehličky. Začínají se mi třást prsty, jako bych vypila 2 silná kafe na prázdný žaludek. V žaludku, jako bych měla šutr. Je mi zle a po asfaltu mi v ústech zůstala hořká pachuť.

Konečně se mi daří odlepit víčka. Au! Ostré světlo mě přinutí víčka zase přivřít. Od prstů se třes už rozšířil po celém těle a vystřídal mrazivě kousavé mravence. Nevím, zda se třesu zimou nebo je to důsledek mé paralyzace. Přetočím se na bok a skulím se do klubíčka. Do háje, kde to jsem. Chytám poslední útržkovité myšlenky, jako kukuřičné lupínky v moři. Rozmáčí se, odnáší je odliv a ony stále připlouvají a odplouvají. Jsou slizké jako úhoř, ale konečně se mi je daří uchopit. Ostia Antica, Zeitra, školní výlet… Kamzík, ztracena v zarostlé bytovce, snědý chlápek s medovými řečičkami, mráz, tma a nic. To zní jako pěkný sen. 

Zkouším znovu otevřít oči. Ležím na betonové podlaze. Tak proto je mi kosa. Když máte jen rozevlátou sukni po kolena a tílko, betonová podlaha není zrovna místo, na kterém byste se chtěli prospat. Nacházím se v krychlové místnosti. Vše je ve stejné holubí šedi. Nejen podlaha z betonu, ale i stěny, ty asi budou z obyčejného panelu. S výbavou to moc nepřehnali, protivná silná zářivka uprostřed stropu osvětluje prázdnou místnost, ve které přebývám pouze já. Nikdy jsem pořádně neviděla obrněné dveře, ale všechno je jednou poprvé. Masivní, kovové a žádná klika zevnitř. Sevřel se mi při pohledu na ně žaludek a naskočila husí kůže. Na stěně po mé pravici je podlouhé obdelníkové okno s tmavým sklem, skrz které není nic vidět. Nad ním je bílá krabička připomínající rozhlas ve škole. Silně pochybuji, že je kanál hnusnější místo než tohle. 

Uprostřed místnosti se cítím, jako bezbranné zvíře čekající na porážku. Chci se postavit, ale podlamují se mi kolena. S velkým usilím se mi daří doplazit do pravého zadního rohu místnosti, aby mě nebylo vidět z okna a zároveň, abych měla výhled na dveře a je mi jedno, že mě studí záda i zadek. Co budu dělat? Čeká mě mučení? Hladovka? Na tuhle myšlenku se ozval nesouhlasně žaludek. No výborně, to mi tak chybělo. Hladová v holé, chladné, obrněné místnosti s oknem z neprůhledného skla, jako z nějakého kriminálního seriálu. Budou na mě dělat pokusy, oblečou mě do svěrací kazajky a budou mi pouštět písničky Justina Bievra. Ne, ne, NE! Pro kuře, to mě radši hned zabijte!

V tom to v krabici zachrčí a ozve se chraptivý hlas, který by klidně mohl patřit zubaři, notorickému alkoholiku s dehtovými plícemi a úchylkou na panenky Barbie.

,,Dobré ráno slečno Linoleo, tak jste se nám konečně probrala.’’

,,LinoELO,’’ opravila jsem ho automaticky s hlasem Darth Vadera. Odkašlala jsem si. Do háje, co to mám s hlasivkami, to bude tím šlofíčkem na studené zemi. Nějak mi vyschlo v krku.

,,Dobrá, slečno LinoElo, vyspala jste se dobře? Doufám, že Ramon nebyl moc hrubý.’’

,,No díky pěkně, spíš bych to nazvala umrtvením a ne, nikoliv, ten váš Ramon byl tak sladký, že mě z toho ještě teď bolí zuby.’’ Reagovala jsem jedovatě a pak se hned hryzla do jazyku, protože jsem si uvědomila, že mi jde tak trochu o život a neměla bych provokovat. A Ramon? To si dělá prču? I když, je to stejně slizké jméno, jako ten floutek byl, takže to vystihli pěkně. Rodiče ho však asi neměli rádi.

,,Slečinko, uvědomte si s kým mluvíte, tady nejste..’’

,,No tak mi řekněte s kým mám tu čest a kde jsem, když tady nejsem. Nejste zrovna v pozici, kdy byste mi měl kázat o slušnosti, když jste mě před chvílí unesli ze školního výletu, pohodili v místnosti, kde chytnu leda tak rýmu jak sviňa a ještě mě tu necháte hladovět,’’ rozkřikla jsem se. Můj nevymáchaný jazyk zase jednou byl rychlejší než rozumná část mozku. Teď už tomu Bievrovi neuniknu.

,,Dobrá tedy, necháme vás trochu se vybouřit a ozveme se později.’’ Zaznělo z reproduktoru a s chrčivým tuberáckým smíchem se se mnou hlas rozloučil.

A máš to krávo blbá! Vyplísnila jsem se a vrazila si facku roztřesenou rukou. Tedy pokusila jsem se, ale spíš jsem se pohladila po skráni. Nezískala jsem po tom elektrickém šoku od Ramona ještě úplně zpátky cit do rukou.

,,No joo, hodná Analea, šikovná, jen co je pravda. Chcípni si tady na svou drzost a nech si ty svoje blbé kecy zarámovat do rámečku, hned co ti z nosu začnou odpadávat rampouchy..’’ bručela jsem si sama pro sebe a začala se kolébat s obejmutými koleny, zatímco mnou otřásala zimnice. Vždycky se klepu, když jsem ve stresu, ale když jste ve stresu, je vám zima a jste po elektrickém šoku, to je panečku jiná třída.

***

,,Neumí se ovládat. Tu zlomíme hned v první fázi. Za krátko bude pro naši věc a krotká jako beránek.’’ Konstatovala za sklem žena v bílém plášti povýšeným hlasem.

,,Jen, aby ses nedivila. Takové mršky někdy nehezky překvapí. Když už vypadá, že jsou na dně, zvednou se a mají dvojnásobek předešlé duševní síly.’’ Reagoval muž s pobaveným úšklebkem, zasunul prupisku do náprsní kapsy stejného pláště, jako měla žena a s poznámkami v pravé ruce se otočil na patě a měl se k odchodu. Žena si odfrkla, zastrčila pramen bílých vlasů za ucho a vydala se za ním.

(II., Zeitra)