sobota 21. prosince 2013

Neexistuju

Jdu se smazat ze světa.
Nebudete o mně nic vědět a já nebudu vědět nic o vás.
A bude nám dobře.
Nebo zle.
Ale nebudeme to o sobě vědět.
Nebudeme existovat.
Odjíždím do jiné dimenze.
Mějte se jak chcete.


Toto je pouze začátek.


pátek 20. prosince 2013

R,R - 2. Cela šílenství

II.
Analea


Čelist jako ve svěráku, nemohu jí pohnout. V ústech jako bych měla asfalt. I bez něj však nemohu říct ani bé. Jsem jako přilepená zády k zemi a nemohu se pohnout. Konečky prstů a ušní lalůčky mi začínají brnět a postupně se mi od nich rozbíhají po těle tisíce mravenců. Od zad se mým tělem také šíří chlad a mravenci tak připomínají ledové jehličky. Začínají se mi třást prsty, jako bych vypila 2 silná kafe na prázdný žaludek. V žaludku, jako bych měla šutr. Je mi zle a po asfaltu mi v ústech zůstala hořká pachuť.
Konečně se mi daří odlepit víčka. Au! Ostré světlo mě přinutí víčka zase přivřít. Od prstů se třes už rozšířil po celém těle a vystřídal mrazivě kousavé mravence. Nevím, zda se třesu zimou nebo je to důsledek mé paralyzace. Přetočím se na bok a skulím se do klubíčka. Do háje, kde to jsem. Chytám poslední útržkovité myšlenky, jako kukuřičné lupínky v moři. Rozmáčí se, odnáší je odliv a ony stále připlouvají a odplouvají. Jsou slizké jako úhoř, ale konečně se mi je daří uchopit. Ostia Antica, Zeitra, školní výlet… Kamzík, ztracena v zarostlé bytovce, snědý chlápek s medovými řečičkami, mráz, tma a nic. To zní jako pěkný sen. 
Zkouším znovu otevřít oči. Ležím na betonové podlaze. Tak proto je mi kosa. Když máte jen rozevlátou sukni po kolena a tílko, betonová podlaha není zrovna místo, na kterém byste se chtěli prospat. Nacházím se v krychlové místnosti. Vše je ve stejné holubí šedi. Nejen podlaha z betonu, ale i stěny, ty asi budou z obyčejného panelu. S výbavou to moc nepřehnali, protivná silná zářivka uprostřed stropu osvětluje prázdnou místnost, ve které přebývám pouze já. Nikdy jsem pořádně neviděla obrněné dveře, ale všechno je jednou poprvé. Masivní, kovové a žádná klika zevnitř. Sevřel se mi při pohledu na ně žaludek a naskočila husí kůže. Na stěně po mé pravici je podlouhé obdelníkové okno s tmavým sklem, skrz které není nic vidět. Nad ním je bílá krabička připomínající rozhlas ve škole. Silně pochybuji, že je kanál hnusnější místo než tohle. 

středa 18. prosince 2013

Jak zrušit bytí, aniž by to byl hřích?

Mě už to nebaví. Řekla Hikari a začala přemýšlet o tom, jak přiblížit svou smrt, aniž by to bylo charakterizováno jako sebevražda.

Když někoho vyprovokujete, aby vás zabil, už si za to můžete v podstatě sami.
Když vlezete někam, kam nemáte, taky si za to můžete sami.

Jak vlézt někam, kde někoho vyprovokujete už svou přítomností, aniž byste se o to nějak zvláštně snažili, s dobrým úmyslem, aby to nebyla sebevražda?
A pak mě napadlo!
Ha!
Quo Vadis!

,,Krák, kde se pronásledujou křesťané?''
,,Islámské země..''
,,Výborně! Tak já se seberu a pojedu na misii!''
,,Jo jasně - ,Přináším mír a lásku..' ... to není dobrý nápad, jseš ženská.''
,,No a co?''
,,Jsi ženská.''
,,..ah! Jo tak. No jasně. To bych jich moc nezachránila, než by mě zabili. Co Indie?''
,,No to by sis pomohla... kasty.''
,,Tak Čína!''
,,Tam jsou komunisti.''
,,No prááávě!''

pondělí 16. prosince 2013

Depkatrio zase válí

Jednou za čas příjde chvíle, kdy miss Metafora má všech metafor po krk a má ráda věci pěkně na rovinu.
Protože už se v tom začíná ztrácet a stejně je to už všechno špatně.
Tou miss Metaforou jsem myslela sebe, když už mám těch obrazných pojmenování po krk.
Prohlašuji, že nevím na jak dlouhou dobu, odmítám číst mezi řádky a mluvit mezi řádky.
Vzhledem k tomu, že jsem miss Metafora a mluvím občas mezi řádky jako Hemmingway a v podobenstvích jako Ježíš, tak to berte s nadhledem a pokud mi to někdy ujede, tak je to něco, co je všem jasné, nebo to bylo mimoděk.

neděle 15. prosince 2013

Hrdzavé spící těstovinové shurikeny

Moje krásná aplikace: týden nebudu mít depku! mi vydržela půl týdne. A to proto, že problémy přišly až ve čtvrtek. Nebo se spíš vylouply z hezkého nicseneděje nátěru jako rez. Jak už mají ve zvyku.
Ve čtvrtek to bylo do háje, to nejde.
V pátek to bylo.. no jde to a musí, do háje!
Ne že by to šlo do háje.
Spíš... jo jsem štastná, že je to jak to je a že se k tomu došlo, ale to nic nemění na tom, že ... ale nic, je to jak má být a bez tohohle by nebylo nic a bude to dobrý.
Jo.. priority jsou jinde.