pondělí 30. prosince 2013

Šťastné a veselé princezny

Lalala.
Mám se fajn.
Je mi skvěle.
!

1.
Po 3 dnech práce, 3 dnech svátků a rodinných sešlostí a 3 dnech práce mám dnes 1 den volna, který trávím sladkým nicneděláním.

2.
V rámci nicnedělání jsem zrána vyrazila s obálkami od Ježury na nákupy.
Měla jsem v hlavě, že chci 2 laky na nehty a vyzkoušet si jedny šaty, kolem kterých chodím už x týdnů.
Dopadlo to tak, že jsem si koupila 3 laky, zřídila si zákaznickou kartičku v Tetě, takže jsem vyfasovala kafe a těm šatům jsem nemohla odolat ani přes cenu. Whoa!
Domů jsem šla bez peněz a trochu mě hlodalo svědomí, ale..

[11:17:08 AM] Hikari Uma: jsu nyappy
[11:17:20 AM] Hikari Uma: sice se cítím trochu provinile, ale co bych si neudělala radost že :D
[11:17:41 AM] Hikari Uma: navíc jsem teď tvrdě pracovala..
[11:18:06 AM] Hyung: právě...fotku?xD
(...)
[11:42:25 AM] Hyung: ta barva je boží
[11:42:29 AM] Hyung: sluší ti to
[11:42:33 AM] Hikari Uma: ^^
[11:42:34 AM] Hyung: jak z pohádky o.O
[11:44:28 AM] Hyung: skoro ty červánkové s vlečkou a závojem...xD

sobota 28. prosince 2013

Pozvolný návrat z jiné dimenze

Už je to týden, kdy jsem odcestovala do jiné dimenze.

16.- 20.12. byl ve škole sice oddechový týden, pro mě byl ale velice psychicky náročný.
Jelikož jsem absurdní, bizardní a extrémní, zahájila jsem léčbu jednoho extrému, druhým extrémem.
Jak zchladit příliš vřelé city a emoce? Protikladnými!
Chcete být drsná ledová královna, i když jste vodový nanuk? Skryjte to za masku!
Čím hnusnější, tím chladněji to působí. Ooo chladnokrevná mrcha mode, to zchladí přece každého.
Nejste dokonalá, nejste nejlepší, nejste nic. Jste hnusná mrcha, o kterou si nestojí otřít ani boty.
Dokažte to!
I když jste vskutočnosti hromádka neštěstí, zoufalství.

A když se to provalí.. tak je průser, protože se vám to celé rozpadne navenek a tak zůstanou pouze rozvaliny uvnitř. Nemáte kam se schovat a zase tomu čelíte v plné síle. Zachovejte paniku a nic se vám nestane.
V tomto stavu je nejlepší jít hned po práci (kde jste si pomotali směnu) do kina. Jen sám se sebou. Člověk má dost času myslet na různé věci, přemýšlet.. občas probleskne nějaké ach kdyby, ach nebe, a já bych chtěla a už aby.
Kino je přeci místo, kam člověk normálně chodí sám.
A sám sežere střední popcorn a vypije střední coca colu.
To je přeci naprosto běžná praxe.
Předvánoční doba je také doba naprosto nenostalgická, naprosto nesentimentální a naprosto se všichni nemají rádi a nenakupují spolu vánoční dárky.

úterý 24. prosince 2013

Zapomenuté narozeniny

Na nose mě šimrá sluneční paprsek. Mžourám z okna a zpozoruju jak se z nebe pomalu snáší spostu malých tečiček. Vločky! Jé, sněží! Zrovna na moje narozeniny! Radostně skáču z postele, odhodím pyžamo, natáhnu na sebe nějaké svršky ze včerejšího dne, co jsem pohodil po zemi, běžím do koupelny vyčistit si zuby a nedočkavě vybíhám ven. Mířím na své oblíbené místo, rozhlednu Vševdohlednu na Jedlovém pahorku. Mám to od domu asi 20 minut, schody beru po dvou. Vybíhám několikastý schod a mám chuť vyplivnout plíce, jak jsem zadýchaný. Odhazuju šálu a rozepínám větrovou bundu, zatímco mířím k výhledu. Město se přede mnou rozestírá, jako celý svět při letu z letadla. Vídím lidi, jak někam spěchají. Se stromky, s taškami, někteří se hádají, létají skleničky a talíře. Někteří smutně sedí na lavičce v parku a koukají na veselé rodinky na procházce. Děti poskakují a radostně povykují. Nemohou se dočkat večera. Copak to chystají? Že by nějakou velkou oslavu pro mě? Nikoho tento den nenechává chladným navzdory mrazivému vzduchu.

Poté co prozkoumám přípravy v každém koutu města, vracím se veselým krokem domů. Potkávám několik rodinek a zamilovaných párů. Zdravím je, ale ignorují mně a věnují se jen sobě samým. Smutné osamělé lidi se snažím povzbudit a zeptat se jich, jak jim můžu pomoci, chci je pozvat k sobě, ale také se chovají jako bych byl vzduch. Někteří mě ještě pošlou do háje, že prý je to moje vina, že jsou smutní. Ale vždyť jsem je chtěl pozvat k sobě, aby nebyli sami, co jsem udělal špatně? Moje veselost se pomalu proměňuje v pošmourno. Mám přece narozeniny, snažím se pro ty lidi dělat první poslední, ale jsem pro ně úplný vzduch i v tento den. Kuš, nenechám si přece zkazit den.

sobota 21. prosince 2013

Neexistuju

Jdu se smazat ze světa.
Nebudete o mně nic vědět a já nebudu vědět nic o vás.
A bude nám dobře.
Nebo zle.
Ale nebudeme to o sobě vědět.
Nebudeme existovat.
Odjíždím do jiné dimenze.
Mějte se jak chcete.


Toto je pouze začátek.


pátek 20. prosince 2013

R,R - 2. Cela šílenství

II.
Analea


Čelist jako ve svěráku, nemohu jí pohnout. V ústech jako bych měla asfalt. I bez něj však nemohu říct ani bé. Jsem jako přilepená zády k zemi a nemohu se pohnout. Konečky prstů a ušní lalůčky mi začínají brnět a postupně se mi od nich rozbíhají po těle tisíce mravenců. Od zad se mým tělem také šíří chlad a mravenci tak připomínají ledové jehličky. Začínají se mi třást prsty, jako bych vypila 2 silná kafe na prázdný žaludek. V žaludku, jako bych měla šutr. Je mi zle a po asfaltu mi v ústech zůstala hořká pachuť.
Konečně se mi daří odlepit víčka. Au! Ostré světlo mě přinutí víčka zase přivřít. Od prstů se třes už rozšířil po celém těle a vystřídal mrazivě kousavé mravence. Nevím, zda se třesu zimou nebo je to důsledek mé paralyzace. Přetočím se na bok a skulím se do klubíčka. Do háje, kde to jsem. Chytám poslední útržkovité myšlenky, jako kukuřičné lupínky v moři. Rozmáčí se, odnáší je odliv a ony stále připlouvají a odplouvají. Jsou slizké jako úhoř, ale konečně se mi je daří uchopit. Ostia Antica, Zeitra, školní výlet… Kamzík, ztracena v zarostlé bytovce, snědý chlápek s medovými řečičkami, mráz, tma a nic. To zní jako pěkný sen. 
Zkouším znovu otevřít oči. Ležím na betonové podlaze. Tak proto je mi kosa. Když máte jen rozevlátou sukni po kolena a tílko, betonová podlaha není zrovna místo, na kterém byste se chtěli prospat. Nacházím se v krychlové místnosti. Vše je ve stejné holubí šedi. Nejen podlaha z betonu, ale i stěny, ty asi budou z obyčejného panelu. S výbavou to moc nepřehnali, protivná silná zářivka uprostřed stropu osvětluje prázdnou místnost, ve které přebývám pouze já. Nikdy jsem pořádně neviděla obrněné dveře, ale všechno je jednou poprvé. Masivní, kovové a žádná klika zevnitř. Sevřel se mi při pohledu na ně žaludek a naskočila husí kůže. Na stěně po mé pravici je podlouhé obdelníkové okno s tmavým sklem, skrz které není nic vidět. Nad ním je bílá krabička připomínající rozhlas ve škole. Silně pochybuji, že je kanál hnusnější místo než tohle.