Takže hodně dětí Hikari?

Po dnešku fakt nevím, jestli chci přivést děti na tento svět.
Prý.. ,,Ich hätte gern vier Kinder.''
         ,,Ich würde gern gut Mutter.''
A pak zjistím, že moje ségra špatně pochopí smysl emo, nechá si ostříhat patku a zkouší se řezat.
Ask.fm vážení je občas zajímavé čtení.
Takové depresivní někdy.
To, že je strašně zamilovaná beru.. to že není jako já a běhá za klukama a její: ,,Budu chodit s klukama až v tolika v kolika začneš ty,'' jsem věděla, že nevydrží, ale to že se začne hodit za hovadama už v 11 ti a stane se závislou na 1D subkultuře (potažmo net) a k tomu si chce ještě hrát na emo, aniž by věděla o čem to je.
Propánakrále proč?

Proč bych měla rodit děti do takového světa?
Proč, když jsem sestra na hovno, měla bych být i dobrá matka, mám vůbec právo na to si to myslet?
Protože kdybych byla dobrá ségra, třeba bych sestru naučila čerpat lásku od JK, aby jí nemusela shánět u jedenáctiletých úchylných puberťáků.
Protože, kdybych byla lepší ségra, zahrnula bych jí láskou tak, aby neměla potřebu mít rodinu na internetu, jako jsem měla já.
Vždyť já jí rozumím, taky jsem žila podobným životem, jen jsem měla internetovou rodinu jinde.. jen jsem měla jiné neřesti... ok grepolis... neříkám, že je to lepší, ale asi bych byla radši, kdyby byla závislá na nějaké hře a neubližovala si.

Stejně si myslím, že jsem hodně velká vyjímka, že i přes mé rodinné zázemí jsem nepila alkohol, nekouřila, nebrala drogy, nechodila s klukama, nebyla posedlá kapelami, nepáchala sebevraždy (ok to jsem si odbyla, když se ségra narodila) apod..... je to prostě vyjímka sakra. Nemůžu spoléhat na to, že ségra bude samorost a nějak si tím sama proleze, přejde jí to a bude zase dobře. Je mi jedno jak moc chlastaj a kouří a fetujou osmnáctiletí lidi, i když myslím, že to jde řešit jinak, ale mojí ségře je sakra 11! Ještě před chvílí řešila na fb, jak to může xyz z 1D dělat, že se zabije a když se zabije, že se zabije taky a pak je strašně zamilovaná do pseudoemaře a chce se řezat? Proč?

Opravdu chci přivézt děti do toho světa? Opravdu jsem schopna zachránit celý svět (či jen ovlivnit svou generaci a tu budoucí k lepšímu)? Mám vůbec právo na to myslet na záchranu světa, když nejsem schopna ani být oporou pro svou sestru? Vždyť já ani nejsem schopná jít za ní a pokecat si o životě! Ťukám si tady to moje a ona tam to svoje. Tak je to už od mala. Já moje ona svoje. Celá naše rodina žije v jednom domě. Vedle sebe, nikoliv spolu. A já s tím nic nedělám, vyhovuje mi to tak. A mám na tom podíl. A i když to vím, hovno s tím dělám. Když chci dosáhnout ven, měla bych začít u své rodiny, ale té se úspěšně vyhýbám. Jsem tu hostem a plánuju, jak si jednou založím milující rodinu... útočiště pro všechny, azyl.
Já?
Opravdu?
Není to trochu naivní?
Proč je tak těžké být světlem ve své vlastní rodině... nemělo by to být přirozené?

A jaký je vlastně můj jazyk lásky...
je to opravdu pozornost a slova ujištění?
Od mamky se mi vždy nejvíce dostávalo nejvíce skutků lásky, však taky proto nebyla věčně doma, vydělávala pro nás peníze a že má o mně starost, když se celý víkend neozvu..
Ale vím, že otec mě má rád i přesto, že mi 2x řekl že jsem malá kráva, není v mém dosahu a zdánlivě na mě sere.
A vím, že mě má ségra ráda, i když si ráno neřekneme ani ahoj.
Že mě má ráda hyung se natvrdo ujistím jednou za uherský rok, z toho jak slyším jak o mně mluví třeba s Mr.L. a žiju z toho další rok.
U některých vím, že mě budou mít rádi i když provedu cokoliv a omáčka, protože je to napsané v Bibli a přesvědčuje mě pokaždé když je třeba o tom, že je to opravdu hmatatelná pravda a ne jen vědomost a ti, kteří podle toho žijou a jsou mi nejblíž mě mají taky tak rádi, protože to je prostě jasné a jsme rodina.
A u dalších mi to vydrží tak týden, dva.. a když neřeknou jednou ahoj, začnu vyšilovat.
Absurdita žití.
Bolí mě v krku a štípou mě oči.