Slunko na konci tunelu

Tak je to za mnou.
Brečela jsem kvůli tomu vodopády, jak se mi tam nechtělo, ale zas takové utrpení to nebylo... jak se dalo čekat. Byla to taková fajn flákárna. Když jsem se s lidma bavit nechtěla, tak jsem se s nimi nebavila. Splnění si povinností, byla nakonec radost a doufám, že zjistím, proč mě tam ten JK tak moc chtěl, když jsem se před odjezdem tak sesypala, ale i přesto jsem tam jela... protože jsem nemohla ignorovat pocit, že tam z nějakého důvodu budu důležitá a nepostradatelná. No nevím, ale třeba se to někdy dovím.

Královský vánoční balíček měl velký úspěch. To video, kolem kterého bylo milion stresů vyneslo své ovoce a zapojilo se před 20 lidí! Úžasné! Tak doufám, že to bude mít velký pozitivní dopad na naše vztahy a životy a omáčku.

V pátek jsem měla asociální stav jako prase. Po cestě jsem se odmítala s kýmkoliv družit a určité lidi sjela hned od podlahy. Zakázala jsem všem na mě sahat, narazila si sluchátka do uší a cestu napůl pročetla napůl prospala. K večeři jsme měli švédské stoly z věcí, co jsme si donesli.. nechtěla jsem tam být a měla jsem chuť se na druhý den sbalit a odjet. Aby to nevypadalo tak blbě, plánovala jsem se přežrat jako prase, abych prozvracela celý večer. Nechápu, jak to můj žaludek mohl strávit s pouhým pocitem ''uah, je mi těžko, nemůžu se hýbat''. Možná kdybych se hýbala... ale ono to mělo opačný efekt, tím vším žrádlem se mi zvedla nálada a zbytek večera byl fajn a ještě jsem šla spát tak, že jsem si užila 8 hodin spánku.

Druhý den jsem určitě taky někoho sjela a byla podrážděná, ale po všech stránkách jsem byla společenštější. Až večer na mě padl melancholic mode, který se rozptýlil, až když jsem se s C. bavila o umění výtvarném a pokračovaly jsme s holkami česáním a debatách o vikinzích, farmářích, chlupatých chlapech, vlasatých chlapech, vousatých chlapech, holení nohou, rodinných oslavách, antikoncepci a skončili jsme u th, učení angličtiny, přitahujících se fyzických rozdílech a rozdílech mezi Asiaty, za přítomnosti minimálně jednoho muže, který se vyloženě bavil.

Ráno jsem měla murdermode jak prase. No nemějte si ho, když spíte 5 hodin, vstáváte s nadějí na klidné ráno a musíte si tu snídaní najít skrze nějakou akční hru. Vykašlala jsem se jim na to a na truc, jsem posnídala rohlíček až po 20min šlofíčku na stole, alá - já tu snídani nepotřebuju, dejte pokoj. (Po tom šlofíčku, jsem vyměkla). Těšila jsem se domů jak děcko na Vánoce a ta dopolední hra venku mi fakt trhala žíly, dokud jsem se nechopila nálezů v popelnici a nesestrojila s kolegyní tank Sirius (kluci z naší grupy většinu času přihlíželi). Předtím jsem ale dořvala všechny stojící kolem, jak psy, protože mě trefila kulička do zad (a byla už DRUHÁ! a na mě se kuličky v tomhle stavu NEHÁZÍ!). Zbytek už byl fajn a na závěr jsem uklízela záchody. Vzhledem k tomu, že jsem se k tomu dobrovolně hlásila, celá chata mi zatleskala a povykovala. Ano, jsou si moc dobře vědomi, že to není nejoblíbenější práce... teda u mě to tak už není. Namíchala jsem si výborný savový roztok na sprchy, že to krásně rozežralo barvu té tmavé hadry. MUHAHAHA! Krásný pocit dobře odvedené práce a vůně desinfekce. Lalala.

Chtěla jsem napsat pozitivní článek jako psoprase. A taky, že to hodím pěkně na závěr.
Budu bojovat.
Nenechám, aby to se mnou třískalo, protože na tomto světě nejsem sama a jsou lidé, kterým na mě záleží a trápí je, když mě vidí, že se trápím. Bylo by ode mě sobecké si to neuvědomovat, když to tak také mám.
A když mi rve žíly depka mých nejbližších, je možné, že má depka rve žíly mým nejbližším také, i když mi to třebas neřeknou. A proto je kravina, když nechám, aby se mnou cloumaly chmury a emoce, zvlášť, když jsou přemrštěné a vím, jak je zpracovat. No, zní to moc hezky a jak je praxe těžká, to zjistíte jistě už zítra, ale budu se rvát! Nevzdám se! Jednou své emoce budu ovládat a ne ony mě! Toto je má cesta ninji!
Neb co je nejlepší na tmu? Světlo. A kdo je Světlo a není v něm žádné tmy?

TAK.