- Budu ovládat své emoce.
- Nebudu mluvit sprostě.
- Budu neutrální Švýcarsko.
Hned první den nato dobíhám autobus a dělá se mi zle tak, že jsem ráda, že se doplazím do školy. Nesekla jsem s sebou, jen se mi klepaly ruce, jako když jsem onehdy vypila 2 kafe na skoroprázdný žaludek a běhala mi písmenka po písemce. V tomto stavu se matematika počítá vážně skvěle, ještě, že jsem měla pouze 6 dotazů.
Když mi přestalo být zle, pozornost jsem stejně držela dost těžko. Umírala jsem tam celý den vším možným včetně hladu. Konečně jsem se dočkala matiky a vylosovala si desítku. Radost byla na místě. Dokud jsem nenarazila na ten příklad, co jsem doma přehlídla. Chytáček. No nervla jsem se, co vám budu povídat.. musela jsem přeci oželet jedničku (syndrom průměrného, co chce jedničku z matiky). Ale myslím, že jsem se mohla ovládat ještě hůř, tohle byla takový neutrál na můj styl. Všechny tři body víceméně cajk a popojedem.
Odpoledne už bylo skvělé - DBS s klukama, kdy jsme měli skvělou diskuzi o Vánocích a lidech a Hobbit s mamkou. <BACHA, MINI SPOILER!>Jo, přidali si tam něco, ale to je tak vždycky a mi se to líbilo více než jednička a fakt jsem si to užila a jsem nadšená, i když někdy to nevychytali, ha! A i když tam neměla co dělat, chci být superdrsnákočka jako ona. Jo to je přesně ono, tak jak bojovala a jak při tom vypadala.. no dobře elfka ze mě nebude nikdy a že jí v zápalu boje nikdo neufik vlasy, to taky nechápu, ale její charakter je super, až na tu věc s trpajzlíkem. :D </KONEC SPOILERU>
To, jak jsem krásně zvládla pondělí se však zlomilo dnes. Nevyspání a můj otrávený ''nic po mě nechtějte'' mode gradoval a tak ranní doučování dopadlo poměrně hystericky, v kaluži slz a sprostých slov.
Poslala jsem někam toho, kdo se vyskytl poblíž, seřvala je jak malé děti, za to že řeší kraviny a nemá to vůbec smysl a omáčka. Hrdinka. Zvedla jsem se na hodinu, spadla židle, dorazil spolužák a vesele, že co hážu židlemi a já chladnokrevně: ,,Mám hodit i tebe?'' Trochu se zarazil, chtěl vesele reagovat, ale princ Nezlomnýlogik ho zarazil, že prý by mě teď raději neměl provokovat. Jo, neměla jsem k ráně daleko, ale spíš abych praštila sebe nebo nějakou věc okolo. Lidi nebiju. Kromě sebe, když mluvím sprostě.
Zbytek dne jsem byla buď melodramaticky protivná nebo otráveně čuměla do blba nebo spala nebo hystericky panikařila, že mě fyzikář nepustí k matuře bo mám kouli z poslední písemky, nemám šanci to opravit a druhá známka ze dvou je 4..
Ta letargická část je moje specialita. Učitelé něco mluví, ale já jsem mimo. Utkví mi v paměti jen zlomky, které se nějak týkají toho, co by mě mělo zajímat, nebo co bych měla udělat a udělám to nebo neudělám. Pokud udělám není to stoprocentní. Jsem v jiné dimenzi. Můj svět. Hibernace. To se pak později blbě uvědomuje, že byste měli sdělit nějaké informace i někomu jinému, kdo tam třeba není a potřeboval by to vědět. Občas totiž ani nevíte, že jste to udělali vy, protože jedete na autopilota. A někdy naprosto ztratíte přehled o tom, kdo kolem vás je nebo není, protože jste to přestali řešit už před nějakou dobou, kdy jste byli nervózní a báli jste se pokaždé, když tam nebyl. Po čase vás to prostě otupí.
Jak máme v maturitních okruzích z psychologie.. negativním zážitkům se vyhýbáme a tak když chodíme do invy pro koblížandy s polevou, ale jeden týden je nemají, pak jsou třeba ve středu, ale pak zase ne a nepravidelně je mají a nebo ne.. prostě se místo ustavičného zklamání s tím smíříte a přestanete počítat s tím, že tam jsou pokaždé. Samozřejmě, že máte radost, když se objeví, jsou přece vaše nejoblíbenější, je to takový svátek. Když nic neočekáváte, nehne s vámi, že se to nestane. Je to takové sychravé prohlášení, ale je to tak. Sníh na Vánoce už taky není samozřejmost pár let...
A když jsem si v polovině dne vzpomněla, že jsem si chtěla dělat z těch věcí, co bych měla vědět a předat dál seznam, dalo mi docela zabrat si vzpomenout, jestli něco takového bylo řečeno.
Víte co, já prostě nevím. Sorry, jsem hold k ničemu a není na mě spoleh.
Jediná věc, která je tak, jak má, je neutrální Švýcarsko.
Neutrální vůči všem emocím, které mě poutají k lidem, ať už se to týká depresí nebo jiných věcí.
Tedy, ne že bych je ignorovala úplně, ale stopnu se dřív, než zabřednu do bahna.
Zatím nevnímám, že bych to potlačovala, tak jsem třeba kápla na to, jak to ventilovat, aniž bych měla depky s nimi nebo dělala kraviny, ze kterých bych pak měla později depky, ale.. pokud se to do fáze potlačování překulí, tzn. ztráta hladiny vitaminu K pod únosnou mez na delší dobu.. může se stát, že mi prostě po čase rupne v bedně nadobro a pošlou mě na výlet nebo nakrmí tabletkami~
Lze mít neutrálně pochmurné myšlenky?
Ono to zní možná hrozně melancholicky, ale mám se celkem fajn a jdu spokojeně spát.
Je mi všechno zas na chvíli jedno.
A co mi jedno není, vím že dobře skončí, bo JK.
Možná to někdy vypadám, že dělám reklamu na skvělý život a pak se někde koupu v depresích, ale kdyby nebylo JK, tak se v nich utopím, bo mě nemá kdo vytáhnout. S ním ten život skvělý je, záleží na přístupu.
A taky je to fuška ten dobrý přístup udržet, bo supi čekají všude.
Jo a je trochu smutné, když nemáte s kým jít do kina.
1. stojí to dost peněz
2. čas
3. není nálada
4. nechodím nikam s klukem jen ve dvou, pokud s ním nechodím a to teď nemám v plánu na neurčito
5. prostě mám tak málo kamarádek se kterými bych chtěla jít a které by chtěly jít na tento druh filmu do kina, že ty první dva body jsou dost klíčové, už ani nemám chuť se ptát
Jako jasně Keanu Reeves s dlouhýma vlasama a vousy v japonské kultuře a spousta bitek... já jsem z toho hotová, spolužáci, co jsem se s nimi minula včera v kině taky, ALE KDE NAJDU PODOBNÉHO MAGORA JAKO JÁ, co na to má prachy a čas a náladu?!
Výplata je až 15... jestli po výplatě nikoho neseženu, je mi to fuk, půjdu klidně sama.
Nebo půjdu do gay baru a najdu si nějakého kámoše na chození do kina... protože se bojím, že tam zase budu sama moc přemýšlet a provedu nějakou kravinu.
Jako jasně.. s JK se dá chodit do kina, s ním můžete dělat všechno, ale někdy je trochu problém, že se fyzicky projevuje dost vyjímečně.. a to u někoho s kým jdete do kina je třeba. Jistě, máte celý popcorn jen pro sebe a colu taky, ale to je právě to krásné.. že s druhým sdílíte popcorn.. že se o něj perete, že jste jak prasata, že sdílíte bacily bo nevíte které je čí brčko a blabla. Bo sami se přežerete a pak se vám chce od půlky filmu na záchod a když máte potřebu sdílet komentáře na různé scény ve filmu alá..
,,Jé a teď je zajede vlak.''
,,Hele, takto se zlatí drak.''
,,Jůů, zlatý déšť.''
,,TY VLASY!''
Tak nemáte komu a nejsou tak vtipné a ... no JK jsem taky neslyšela se ještě fyzicky smát mým vtipům. Ani žádný hřejivý pocit nebo tak něco. Jasně, že má smysl pro humor, však stvořil Blbouna Nejapného a podobné vtipné živočichy.. taky je to pro nás lidi hrozně důležitá pozitivní věc ten smích, že.. tak jistě, že Stvořitel bude mít smysl pro humor, když ho máme my, ale.. asi jsem to nikdy nehledala a v tom je možná ten problém.
Jestli půjdu do toho kina sama, tak půjdu oficiálně na rande s ním a budu hledat jeho přítomnost a pak vám napíšu, jak se chodí do kina s šéfem vesmíru. Však se píše, že kdo hledá nalezne, kdo klepe bude mu otevřeno, kdo prosí dostane, omáčka. No má mě přeci ze všech nejradši.
JÁ CHCI VIDĚT 47 RONINŮ V KINĚĚĚĚĚ.
Pokud jste to dočetli až sem, asi mě máte rádi, nebo mě rádi čtete. Tak jako tak.. děkuju. Milé slovo, či otisk ťapky vždy zahřeje na duši ať už je veselá, smutná, či rádoby neutrální.
Trochu se mi to zvrtlo a tak to nijakou uměleckou hodnotu nemá. Chtěla jsem si na svých projevech dát v novém roce víc záležet, aby si početli i náhodní turisti, alecouž.
Brou s kobrou.
Žádné komentáře:
Okomentovat