Hrdzavé spící těstovinové shurikeny

Moje krásná aplikace: týden nebudu mít depku! mi vydržela půl týdne. A to proto, že problémy přišly až ve čtvrtek. Nebo se spíš vylouply z hezkého nicseneděje nátěru jako rez. Jak už mají ve zvyku.
Ve čtvrtek to bylo do háje, to nejde.
V pátek to bylo.. no jde to a musí, do háje!
Ne že by to šlo do háje.
Spíš... jo jsem štastná, že je to jak to je a že se k tomu došlo, ale to nic nemění na tom, že ... ale nic, je to jak má být a bez tohohle by nebylo nic a bude to dobrý.
Jo.. priority jsou jinde.

A budou tak vždy.
A jinak to nechci.
A jinak to nebude.

A co když to přejde?
S hlavní prioritou to nehne.
A o to tady jde, že..?

V pátek byla Unikorní noc a bylo to skvělé. Hodně mi to pomohlo a tak.. ale pak jsem přijela domů a PLESK. Celou sobotu jsem prospala, protože se mi nechtělo nic dělat, byla jsem na smrt unavená a bylo mi smutno. Čuměla jsem na strop svojí věže a buď jsem spala dál, nebo si dala pauzičku a hrála Papa's Pastarii.
Ani jsem na ty těstoviny neměla chuť. Musela jsem najmout nového číšníka, aby to hraní mělo vůbec nějaký smysl aka pápá realito, chci si dát dovču. Jmenuje se Arnoštek, je to fajnový vysmátý emozrzoun s přerostlýma kotletama. Sympouš. Dobře se s ním pracuje...

Dnes ráno můj Šípková Růžen(k)a mode pokračuje. Přišla jsem z práce totálně mrtvá a zase zalezla do postele. Mamka ze mě nevytáhla teplého slova. Ale zítra.. zítra už zas budu hrdinka. Potřebovala jsem se přece jen dospat, ne? Dospím se a zkáčkuju.. a všechno bude dobrý.

Na linecké shurikeny letos kašlu.
Dostala jsem v pátek na twitteru ffcz za příběh p.K a p.N.
Asi blbé pro mé nové sleďe, že jejich příběh teď bude spíš o čumění do stropu a z okna, hm?
Bože, jen ať zas dva měsíce nevypadáme jak zbitá štěňata, to si radši vypíchnu oči.
Není důvod smutnit, přece..
Nepochybuju.