Na nose mě šimrá sluneční paprsek. Mžourám z okna a zpozoruju jak se z nebe pomalu snáší spostu malých tečiček. Vločky! Jé, sněží! Zrovna na moje narozeniny! Radostně skáču z postele, odhodím pyžamo, natáhnu na sebe nějaké svršky ze včerejšího dne, co jsem pohodil po zemi, běžím do koupelny vyčistit si zuby a nedočkavě vybíhám ven. Mířím na své oblíbené místo, rozhlednu Vševdohlednu na Jedlovém pahorku. Mám to od domu asi 20 minut, schody beru po dvou. Vybíhám několikastý schod a mám chuť vyplivnout plíce, jak jsem zadýchaný. Odhazuju šálu a rozepínám větrovou bundu, zatímco mířím k výhledu. Město se přede mnou rozestírá, jako celý svět při letu z letadla. Vídím lidi, jak někam spěchají. Se stromky, s taškami, někteří se hádají, létají skleničky a talíře. Někteří smutně sedí na lavičce v parku a koukají na veselé rodinky na procházce. Děti poskakují a radostně povykují. Nemohou se dočkat večera. Copak to chystají? Že by nějakou velkou oslavu pro mě? Nikoho tento den nenechává chladným navzdory mrazivému vzduchu.
Poté co prozkoumám přípravy v každém koutu města, vracím se veselým krokem domů. Potkávám několik rodinek a zamilovaných párů. Zdravím je, ale ignorují mně a věnují se jen sobě samým. Smutné osamělé lidi se snažím povzbudit a zeptat se jich, jak jim můžu pomoci, chci je pozvat k sobě, ale také se chovají jako bych byl vzduch. Někteří mě ještě pošlou do háje, že prý je to moje vina, že jsou smutní. Ale vždyť jsem je chtěl pozvat k sobě, aby nebyli sami, co jsem udělal špatně? Moje veselost se pomalu proměňuje v pošmourno. Mám přece narozeniny, snažím se pro ty lidi dělat první poslední, ale jsem pro ně úplný vzduch i v tento den. Kuš, nenechám si přece zkazit den.
Hned, co se vrátím domů a pověsím bundu, šálu, kulicha na věšák, pouštím se do velkého úklidu. Utírám všechen prach, rovnám nábytek, oblečení na své místo a to špinavé házím do koše na špinavé prádlo. Poté se chystám do vaření. To mě vždycky bavilo, nakrmit ze sedmi chlebů a pár rybek celé zástupy lidí je moje specialita. Ale, že mám dnes narozeniny, peču maso, míchám salát a vařím svařák. Jídlo je hotovo, stoly jsou prostřeny a kuchyň po velkém vaření uklizena. Všechno je perfektní, jen hosté pořád nepřichází. Sedím na židli, koukám z okna na své město, ve kterém bliká spousta žároviček. Už tu dávno měli být. Ach, nu což. Vezmu něco s sebou a půjdu na návštěvu já k nim, když oni nejdou ke mně.. třeba si pro mě přichystali překvapení.
Beru piknikový koš plný toho nejlepšího. Pečené vepřové, kapr, řízky, žebírka, salát, koláče a nějaké cukroví. Aby si každý přišel na chuť. Obcházím okolní domy a zvoním na dveře. Ozývá se za nimi hluk, ale nikdo neotvírá. Ať se snažím sebevíc, nemůžu se ani dozvonit ani doklepat. Nechávají mě mrznout za dveřmi.
A pak.. konečně se jedny dveře otevírají, už jsem myslel, že se na mě celé město vykašlalo. Vítá mě radostný hřejivý úsměv a osoba za dveřmi mě objímá. Vítá mě slovy ,,No konečně!’’ a omlouvá se, že nedala vědět dřív. Že prý tentokrát mě hostí ona, já už pro ni prý udělal první poslední. Vestrká mě do temného obýváku, kde se s mým příchodem rozsvěcí a naráz se ozve několik výbuchů. Jsem celý obalený v lesklých barevných papírcích a sám se cítím jako stromeček, který je nazdoben v rohu místnosti, pod kterým je kopa dárků. V místnosti jsou asi dva tucty lidí a křičí: ,,Všechno nejlepší PíDžeji!’’. Není jich moc, ale jejich láska, kterou přetékají jejich srdce je hluboká jako ropný vrt. A moje láska k nim je ještě hlubší a bude i kdyby na mě úplně zapomněli, jsou můj nejcennější poklad. Však jsem se onehdy narodil a později zemřel jen pro ně. Aby se mohli radovat a žít svobodným životem s budoucností a smyslem, uzdravit jejich rozbitá srdce a poskládat jejich rozbité životy znovu dokupy jako puzzle. Abych se mohl radovat spolu s nimi a oslavovat nejen v tento den. Kéž by naše láska zasáhla i ty okolo, abychom se mohli radovat a oslavovat všichni kolem.
Klepe i na Tvé dveře...
Otevřeš?
Žádné komentáře:
Okomentovat