Sedí ve tříde. Ani neví, co je za hodinu. Najednou se postaví její červenovlasá spolužačka a má v ruce nějaký papír.
,,Ráda bych vám předložila petici, abychom se zbavili naší spolužačky Doubravky. Proč? Je moc hlučná! Už je na čase. Kdo souhlasí s tím, aby opustila naší třídu, podepište se.'' Počkat.. oni se baví o ní?
Petice se plní.. už má nějakých devět podpisů. Její útroby se sevřou a propadá panice. Počkat, přece jí nemůžou jen tak vyhodit ze třídy, ředitel s tím nebude souhlasit, co udělala špatně, celou dobu jí nikdo na nic neupozornil.. co bude dělat, vždyť za chvíli maturuje, nemůžu odejít z této školy... víří se v její hlavě jako změť komárů.
,,Kdo za tím stojí? Tohle přece nemůžete!'' Je vyděšená k smrti, obrací se napravo a dívá se do očí své jmenovkyni.
,,Ta druhá jsem já.''
,,Cože? I ty?'' Taková zrada! Myslela jsem, že jsme kamarádky.''
,,Už toho bylo moc,'' říká chladně její spolužačka. Vzbouří se v ní emoce. Neví co má dělat. Nechápe, co se stalo, ale počáteční hoře a vztek se uklidní a přechází ve smutek.
,,Já.. asi chápu.. nevyčítám ti to a odpouštím ti, pořád Tě mám ráda.'' Co to říká? To však nic nemění na tom, že se teď cítí nesmírně sama. Sama proti celé třídě. Celá místnost se bouří a dívá se na ni pohrdlivě. Jedno místo je prázdné. To místo. Kde je? Kde je, když ho potřebuje? Zastal by se jí? Tak sakra.. zastal by se jí?! Něco vrní.. mobil.. zvedá ho, sms. Otevírá... oči.
Hluboce znepokojivé.
A vše se zdá na psí lejno pod kobercem.
Chybí slova.
Chybí odpovědi.
Chybí k masu omáčka.
-Hormonální houpačka.
Žádné komentáře:
Okomentovat