R,R - 1. Ztracena v historii

I.

Analea

      Na rovinu, když jsem se ráno musela kopat z postele do 4. dne školního výletu v Římě, o hodinu dříve, vůbec se mi nechtělo. Však se mi to také povedlo 10 minut před snídaní. Zeitru jsem asi ráno poslala do háje s tím, že ,,jooo jasně už vstávám, radši běž napřed.’’ To, že jsem holka šikovná, ale všichni víme a tak jsem to stihla všechno dřív než některé jiné slečny, které se ještě postaraly o menší zdržovačku. Při duelu make-up vs. 10 min spánku navíc totiž u mě vyhrává spánek. A ten mi už druhý týden dost chybí. Na výlet do Ostia Antica jsem se sice těšila, ale když drhnete bradou patníky, jak vám padá hlava únavou, tak vám to natěšenost vcelku kazí. Doufám, že narazíme na nějakou morbidní zábavu, jakou byla včerejší návštěva katakomb, ta mi panečku vlila nový život do žil! Zatím to vypadá na trapnou procházku luhy a háji. Tříďas nám je dnes za průvodce, tak máme lot of fun together. Je to Amík a všichni Amíci jsou hrozně crazy. Což o to, pan Vowel je fajn, ale víc crazy jsem prý já. Pch, pojďme si o tom popovídat. Teda asi radši o tom, kde to vlastně jsme..

Ostia Antica je údajně nejzachovalejší původní římské město. Býval to přístav a žilo zde asi tolik lidí, co v mém rodném městě (50 000 cca). Když moře ustoupilo, bylo město k ničemu a lidé jej opustili. Vystavěno však zůstalo a časem se zvedla zem (usazeniny času - běžný proces) a po nějaké době o to nějaký movitý chlápek zakop a postaral se o výkop. Prakticky to znamená, že se procházíte svým rozpadlým rodným městem v antickém cihla-stylu. Se dveřmi se obtěžovat nemusíte, stěny jsou natolik vysoké, abyste je mohli přeskočit a proběhnout se zatravněnou místností. Takový koberec jsem si vždy přála. Jak se tak dostáváme dál, stěny jsou vyšší a vyšší a občas je i podlaha vymozaikovaná. Konkrétně jsme to viděli v původních lázních. Pan Vowel nás protahuje hlavními místy jako lázně, hospoda, vinárna,.. je tu však sucho.

Postupně se probouzím a pobíhám se spolužákem Kamzíkem různými uličkami a hledáme zajímavá zákoutí, Zeitra je dneska nějak zamlklá, asi má moc myšlenek a puchýřů. Heh, zbytek skupiny nám utekl. Jsou u amfiteátru. Uděláme si tak menší pauzu, vydechneme a pokračujeme dál. Všichni se ubíráme mimo stezku. Honba za poklady, tajnými průchody a dveřmi do jiných dimenzí se dostávám i daleko od Kamzíka. Jejda, to jsem asi přehnala. To se mi stává často, nechávám se unést a takto to dopadá. Jsem v nějaké postraní uličce. Tráva je tu vysoká a je tu i zeď, která ohraničuje pozemek. Teda vypadá tak. Nebo je to jen zachovalá zeď antická. Jsem asi v nějaké původní bytovce, ale je hrozně zarostlá. Nakouknu do pár místností, ale je to nuda, tak se vracím zpátky. Najednou mám pocit, že mě někdo sleduje. To zní jako pěkné klišé, ale když jste sami v nějaké zarostlé starodávné uličce a máte pocit, jako by vám někdo vypaloval do zad důlky na kulečník, nemáte strach jen z klíšťat. Obracím se, až se má bílá sukně po kolena zavlní a vidím nějakého snědého kluka asi metr devadesát s ebenovými kučeravými vlasy, v jeanách a bílém tričku díky kterému jeho karamelová pokožka ještě více vynikla, léžérně se opírajícího o jednu ze zdí. Pomyslím si, jestli mu není vedro v těch riflích, ale ten jeho smaragdový pohled lovce se mi vůbec nelíbí. Jsem tady sama, moc mi to sluší a glady mám doma! Nuže dobrá, budeme konverzovat nebo zdrhat?

,,Ahoj kočko, co tady děláš sama samotinka? Kuřátko ztratilo průvodce?‘‘

Zhluboka se nadechnu a snažím se zakrýt tik v obočí, uvolnit sevřené pěsti a uvolnit sevřené rty do milého úsměvu, jakoby nic. Neřekl ti kočko. Neřekl ti kuřátko. Je to nebezpečný kus chlapa, otoč se a zdrhej a.. ono to mluví česky!

,,Jejda, nechtěl jsem Tě naštvat, i když jsi teď hrozně roztomilá.‘‘ Najednou se ocitl těsně za mnou, levou rukou mě chytil za bok a tou pravou pohladil po pravé líci. Ten dotek mě zparalyzoval a nikoliv tím, že by to bylo příjemné. Ta mrazivá elektrika co mnou projela rozhodně vzrušení nebylo. Stála jsem jako přimrazená, což jsem možná nějakým divným způsobem byla a nemohla se ani hnout a to za mnou stál nějaký floutek sakrablízko a ještě mě zasypával jedovatě medovými řečičkami, za které bych s ním za normálních okolností vytřela podlahu, protože i kdyby všechno ostatní, tak roztomilá nejsem a už vůbec ne pro něj. Ale na to bych se musela pohnout, což nemůžu a vůbec, jakto že stojí těsně za mnou, když před chvílí byl 5 metrů přede mnou? A fuj, smrdí po spáleném popkornu.

,,Vím, že ti to teď šrotuje v hlavince, ale neboj, neublížím ti. Jsem jen sběrač. Poslali mě pro tebe, Šípková Růženko,‘‘ zašeptal mi do ucha a v mých kostech to rezonovalo jako zubní vrtačka. Proč jsem se raději nedržela stezky hezky vedle Zeitry?

,,Dávej na sebe bacha, An, mám takový blbý pocit,’’ varovala mě moje nejlepší kámoška s zrzavoblonďatým mikádem, starostlivě.

,,Ale prosimtě, co by se mi tady tak mohlo stát? Nestresuj, frčím!’’ Mávla jsem rukou a odběhla za Kamzíkem, zkoumat další uličky.

Tady to máš Analeo Linoelová, rozluč se se životem, kozo rohatá.

Zablesklo se mi před očima, jako by se se mnou zatřásl celý svět a rozložil se na milion částeček. Světlo zmizelo spolu se vším a zůstala jen tma. Opustilo mě vědomí, jako když rožnete žárovku, ona rupne a vyhodí to pojistky.

(I., Zeitra)