The story of someone's death

V pátek jsem jela domů s jedním slovem na mysli - KONEČNĚ.
Konečně budu mít klid.
Konečně se vyspím.
Konečně můžu jít k volbám.
Atp.
Stalo se mé očekávání skutečností?
2 ze 3 ano.

Konečně můžu jít k volbám...
     Tak je to tady. Hikari bere poprvé modrou obálku, kouká na lístek strany, kterou chce volit, rozhodne se koho chce kroužkovat a zařazuje dopředu modré obálky, kterou bere spolu s občankou (která je dobrá leda tak na brzkou změnu trvalého bydliště) a jde na svou základku. Hah skoro se to tady nezměnilo. Vejde a kontroluje na papírku, do kterého volebního okrsku to vlastně patří. Vejde do U1, to ví už ze základky, kde se to volívá, ale.. jedna místnost.. druhá místnost.. proč je v té první místnosti tolik lidí? Ok.. 41 na lístku.. 41 na dveřích, musí jít tedy do těch prvních. Holka v černobílých gladách, černém triku s bílým nápisem, olivové plátěné bundě a copem co z něj trčí vlasy na všechny strany alá záchodová štětka s modrou obálkou, vtrhne do místnosti a vyděšeně se rozhlíží po lidech sedících za stolem. Tak o tomhle jí nikdo nic neřek. Je-li to deficitem nebo ne, že jí nedochází proč mají před sebou ty cedulky s písmenky abecedy, těžko říct. Nikdo kromě ní a sedících, kteří se na ní pobaveně koukají, nikdo ve třídě není. První věc co jí napadne, je vytáhnout občanku.. strká jí nejbližší paní za stolem a ta jí posílá o kousek dál, nečekaně k prvnímu písmenu jejího příjmení. Paní či slečny za stolem jí najdou na seznamu a udělají kroužek, dávají jí zažloutlou obálku s razítkem a vrací občanku. Co teď? Aha, už mám jít na věc. Takže za plentu. Zachází za plentu a vytahuje nachystaný list s číslem jedenáct. Kroužkuje 4 lidi a vkládá do nažloutlé obálky. Nasliní prst a potře vrchní díl... sakra nelepí to. Ehm.. no to uschne. Zasune tedy vrch jen tak a ještě jednou kontroluje, jestli tam dala správný list. Vše lícuje, může jít na věc. Vychází zpoza plenty a jako velký ninja kráčí k urně.. šup a její hlas je tam. Famfáry žádné. S nesmělým na shledanou vychází ze třídy. Lol, to byl trapas.

Konečně klid...
     Máte před sebou 5 a půl dne. Je na vás jak je strávíte, program máte pouze na úterý. Rozhodnete se, že do odpočinku spadá nejen dostatek spánku, ale i dostatek jídla. Čím míň toho musíte dělat, tím líp. Babička vám navaří, všechno vám strčí až pod nos, protože vás od prázdnin neviděla a navíc je tam čerstvý vzduch - dokonalé! Ne tak docela.. zapomněli jste na jeden malý podstatný problém - vaši mladší sestru. Vaši mladší sestru, posedlou directionerku. Vaší mladší sestru, posedlou directionerku, která sedí na kompu od rána do večera jako vy a pouští si u toho jednu a TU SAMOU písničku pořád dokolečka.. až na pár vyjímek.
Slyšeli jste už Story of my life od 1D? Překřtila jsem ji na STORY OF SOMEONE'S DEATH.
Víte, já jsem tolerantní, milá a laskavá, ale vyspaná, zrelaxovaná a odpočinutá... a i pak je to ODSAĎ POCAĎ. Víte, jak se dá moderně charakterizovat nepodmíněná láska, která je charakteristická pro mého Boha? Milovat vaši sestru i když vám provádí tohle. Jedině díky tomu jsem jí ani jednou nedořvala jako malého Poňe (Poň<Koň - chápete?). Jen jsem skřípala zuby.. a občas si postěžovala na skypu.
Pokud si chcete tuto zlosynskou hymnu pustit a lépe mě pochopit, enjoy.
Bonus pro labužníky: ségra si ráda se svými oblíbenými písničkami zpívá ;)
Bonus pro labužníky č.2: Co je horší než 1D? 1D v chipmunk úpravě!

A brzy mi budete moci popřát upřímnou soustrast, protože jestli se Harry zabije, tak moje sestra taky.
Může mi někdo vysvětlit, PROČ dnešní dvanáctky ujíždějí na takových idiotech, takovým způsobem?
Kde se ztratil smysl pro vkus? Vlasatí zarostlí chlapi se sexy chraplákem sakra a ne ulízaní ukňamčaní holobrádci!

- pro představu.

Ok je fakt, že kdysi to bylo sex, drugs & rock'n'roll, tak co bych měla co vyčítat 1D, která prezentuje číslo 69, vlhké kalhotky, holuby Keviny a sebepoškozování, že?

Ještě, že jsem na Lunetic byla moc malá, Karma žádný ujetý fanclub neměla a i kdyby no internet no problem, Tokio Hotel se mnou příliš hluboce necloumali, Divokej Bill a Kabát jsem taky nežrala AŽ TAK a když jsem dorostla do Guns'n'Roses, byla jsem rozumná, slušná holka (i když s depkou) a pouze slintala nad Slashem s kytarou.. (a ne nad volným sexem a drogami).

Bože prosím, ať jí to přejde co nejdřív.

    Kromě toho mě celý víkend pobolívá hlava a cesta autem serpentinama mi nedělá dobře už ani cestou na chalupu. Couž. Přežírat se na večer taky není good plan. Ale neměla jsem se pouze černě! Měla jsem se i nostalgicky.. kromě pohledu na hroznové víno a vzpomínek na prázdniny, jsem se koukala po půl roce na NARUTA! Jooo! I ty fillery mě bavily! A už jsou s Kuramou kámoši.. no to byl doják. Divím se, že mi ty slzy nepřetekly fakt, když mi bylo do breku každou chvilku. (Kurňa, kdy jsem se tak zocelila?).
     Do toho jsem začala číst zajímavou psychologickou knížku. 5 jazyků lásky se to jmenuje. Úvodní kapitola každému jistě zvedne náladu. Zamilovanost prý trvá maximálně 2 roky. Je to v podstatě posedlost a je dobře, že to přejde. Skutečná láska se prý dá budovat až potom, páč je to o oběti a rozhodnutí a když je člověk zamilovaný, jde i hory přenášet pohnutím malíčku (a snižuje k tomu to snižuje studijní a pracovní výsledky). Což samozřejmě neznamená, že je to špatné, ale že s tím musíme počítat a být realisti a nevrhat se do všeho po hlavě... super že? Doporučuju :D. A klid, ostatní kapitoly už jsou praktické a velmi užitečné a dají se použít nejen pro romantické vztahy.

Konečně se vyspím...
    Fajfka s hvězdičkou. Do fialova, bo růžová není moje parketa.. takových 11 hodinek a ještě po obídku ^^ ňufity ňuf.

P.S.: Když je člověku fakt blbě a do toho mu něco udělá obrovskou radost, s přítomností kapky přecitlivělosti to může způsobit, že se člověk rozbrečí, jak fontána..
A kvůli volbám to nebylo. Ty radši už neřeším a nechávám to v režii Krále králů.