VCH - 4. Cviky mistra

Krák: 4. kap

     Po tom nešťastném pádu si kolem její hlavy, teda spíš pod očními víčky, hrály na honěnou šálky dwea. Osa oběhu šálků se náhle začala naklánět, až je rozbila na tisíc kousků bolest pulzující z rány na hlavě, která nejspíš dopadla zrovna na nějaký pod zemí ukrytý šutr, a vnímala podivné otřesy, které nepocházely z hlubin země.

     ,,Co jsi u všech bohů -nebo skřítků- dělala tam nahoře?‘‘ ozval jakýsi hlas, jakoby zdálky, že nešlo rozeznat, komu patří. Zamrkala, aby rozehnala ty střepy. 

     ,,Ále, Tarathiel si našel skřítka…‘‘ odpověděla větvi, nad její hlavou, myslíce si, že se jí ptala ona. Z dálky se ozvalo další zamručení a podivné zavytí, poté se jí snažil někdo dostat na nohy. Větev to však nebyla, ač ještě ráno vypadala jako její sestra. Byla to Eitin a podivný vyjící tvor vedle ní - Damien. Kolena se jí podlamovala, ale jakž takž se na nich dokázala s pomocí Eitin udržet. Když se snažila zaostřit i okolí zahlédla cosi stříbrně se třpytící - modrou kaňku. V jejím stavu to byl výjev tuze roztomilý a Michelle si rozpomněla jak jako malá, ještě bezinternetové a bezkofeinové dítě pobíhala na zahradě u babičky a snažila se tyto kaňky pochytat a podrobit jejímu nemilosrdnému drobnohledu. Zamotal se jí svět a ona byla opět ten malý pětiletý tvoreček se zárodky všech špatností a blbostí, co se projevily s dospíváním. Natáhla ruku po jednom třepetajícím se drobečkovi a vyjekla velmi duchaplnou větu - ,,Jééé motýlek!‘‘. S nadšením se chtěla vykroutit s Eitininého sevření. Zmalátněná Michelle s pocitem peříčka se snažila motýlkům vyjít v ústrety. Eitin jí sevřela ještě pevněji a začala do ní hučet, že motýlci jsou sice fajn, ale že večeře je fajnovější a nasměrovala jí směrem k chatě.
     Svět kolem ní nebyl nikdy tak veselý a barevný. Míhaly se kolem ní šmouhy barvy duhy, až se zjevila jedna velká šmouha s červenou čepičkou. Byla to Babamova chata. Trojice vešla chodbou do společenské místnosti a Michelle byla tak omámená tím novým světem, že soustředíc se na víření prachu, nezachytila z rozhovoru ani slůvko. Eitin jí dovedla do pokoje a vysvětlila, že si má jít lehnout. Koň si tedy lehla a se slovy, že jde zabíjet kobry a pavouky usla. Zrovna, když škrtila jednu kobru pod krkem, ozvalo se klapnutí dveří. Michelle se s úlekem probrala ze spánku a vymrštila se do sedu. Rychle chmatala po brýlích, aby té osobě viděla do tváře, konečně je našla a nasadila na nos. 

     ,,Áaa to jsi ty.‘‘ vydechla s úlevou a chytla se za hlavu, ve které jí to začalo tupě pulzovat. ,,No, ale počkat! Co děláš v mojem pokoji?!‘‘ vysypala na Tarathiela stojícím před dveřmi.

     ,,No, věc se má tak, že v mém pokoji jsi ty a já ti nesu večeři.‘‘ 

     ,,Cože?!‘‘ Vyjekla Michelle překvapeně a rozhlédla se kolem, bylo to tu navlas stejné jako u ní, ale něco tu rozhodně bylo jinak – minimálně výhled z okna. ,,Eeeeeh… hups.‘‘ pípla Michelle a začala se přehnaně rychle sbírat z postele a upravovat pokrývku a načechrávat polštář. ,,.. no .. vážně netuším, jak se to stalo, ale já v tom prsty nemám, vážně!‘‘ chrlila ze sebe omluvně a opravovala drobné nesrovnalosti na pokrývce. 

     ,,V pohodě, ona v tom má prsty Eitin, omylem tě zavedla do mého pokoje místo tvého..‘‘ 

     ,,Já ji..‘‘ zachrčela Michelle skoro neslyšně 

     ,,Co jsi říkala?‘‘ optal se Tarathiel s potutelným úsměvem. 

     ,,Ale níc níc.. jen že máš pohodlnou postel.. teda ehm.. no prostě.. to neřeš .. já jdu do pokoje svého a zapomeneme na to…‘‘ přestala urovnávat pokrývku a rychle se otočila k odchodu. Zbrklost jejího pohybu však byl na její oslabený smysl pro rovnováhu, po tom nešťastném pádu trochu přes příliš a nepěkně se jí zamotala hlava. Kolena se jí podlomila a padla Tarathielovi k nohám. Tarathiel na ni překvapeně pohlédl           ,,Nestalo se ti něco?!‘‘ vyjekl ustaraně a podal tác modrému skřítkovi po jeho levici, kterého si všimla Michelle až teď, když měla oči přibližně ve stejné výšce, jako byly ty zelenomodré podivné oči skřítkovy.         ,,Modrý skřítek s čírem, paráda, ten se k tobě hodí, jak se jmenuje?‘‘ vychrlila na Tarathiela místo odpovědi. 

    ,,No ehm.. jmenuje se Failon.‘‘ řekl Tara úplně vyvedený z míry jejími reakcemi. 

    ,,To je super jméno! Těší mě Failone. Kofilo, tohle Failon, Failone tohle Kofila.‘‘ zvolala a zvedla se do sedu, zamrkala, aby rozehnala mžitky před očima a zvolala: ,,Kofilo, kde jsi?‘‘ 

    ,,Tady, má paní.‘‘ pípl červený drobeček zpod postele ,,Jsem ráda, že už se vám udělalalo lépe, paní.‘‘         ,,Pojď seeem...‘‘ zavolala na ní láskyplně a podrbala jí na hlavičce ,,..to víš, že už je mi lépe.‘‘ V této chvíli se už jal Michellininého sbírání ze země i ze šoku vzpamatovaný Tarathiel. 

     ,,Chytni se mě za krkem a pořádně se drž, ať zas neslítneš,‘‘ řekl starostlivě a už se Michelle nesla v jeho náručí. 

     ,,Co to sakra..?!‘‘ vypadlo z Michelle, která skoro ani nezaznamenala, že se odlepila od země. 

     ,,Nebudu, přece riskovat, že se mi zase praštíš do hlavy, no ne?‘‘ řekl na to Tarathiel s rošťáckým úsměvem. 

     ,,No.. má sílu, chlapec. To se musí nechat..‘‘ pomyslela si Michelle zasněně a nechala se odnést až do své postele. 

     ,,Díky Tarathieli.‘‘ usmála se na něj, když si přitáhla přikrývku až pod bradu. 

     ,,Taky děkuju..‘‘ kývl na ní Tarathiel a oplatil jí úsměv, zvednutím pravého koutku. ,,Dobrou noc Michelle.‘‘ zašeptal a zmizel za dveřmi. 

     ,,Dobrou..‘‘ zamumlala a nechala se unášet do snu plného obláčků a načechraných pavoučků, které jí pomáhal zabíjet Tarathiel. Ani jí nevadilo, že šla spát bez večeře.

      Vzbudilo ji zaskučení žaludku. ,,To mi sakra nedáš ani chvíli pokoj, chlape?!‘‘ vynadala svému orgánu, nasadila si brýle a zamžourala z okna, Slunce ještě nevyšlo. ,,Ty vole! Ono je ještě tma a ty mi chceš jako říct, že jsem vyspaná jo?‘‘ ptala se nevěřícně sama sebe, protože takto svěže se necítila ani nepamatovala.           ,,Hohooo, vítej nový dni!‘‘ A jako ranní rozcvičku zvolila opět oslavný Koňský taneček. Dotočila piruetku až do koupelny a dala si jednu vlažnou ,filtr‘ koupel na osvěžení. Kofilu přibrala s sebou vydrhla jí taky se slovy: ,,Čistota půl zdraví..‘‘. Vylezla, osušila se, rozčesala si vlasy a svázala do ohonu, oblékla se do sukně a halenky a takto upravená na sebe hodila do zrcadlové stěny Americký úsměv číslo 5. ,,..druhá půlka je veselá mysl.‘‘ řekla Kofile, která na potvrzení těchto slov udělala radostné salto. 

      V tu chvíli se ozval z pokoje jakýsi hluk. Vyběhla z koupelny a uprostřed pokoje uviděla Efeho, jak si jí spokojeně prohlíží. 

     ,,Drahá Michelle.‘‘ odkašlal si a Michelle něco říkalo, že ten proslov co bude následovat má naučený jako básničku ,,Dovol, abych ti pogratuloval ke spojení se skřítkem. Právě se z tebe stal Posel. Protože je mi jasné, že v životě nebudeš mít čas takhle nosit svého svěřence, rozhodl jsem se ti dát, stejně jako ostatním, něco na pomoc,‘‘ z jeho otevřené pěstičky se vznesla ona srandička, kterou minulý den měli Krák i Damien na krku. Teď to mělo kolem krku i ona. Materiál, ze kterého byl vyroben jí připomínal křišťál. 

      ,,Je to něco jako tvá malá osobní dimenze. Nebo lépeřečeno, malá osobní dimenze pro tvého skřítka. Ty k němu ale skrze tento přívěsek budeš mít přístup. Buď zdráva, a kdybys měla nějaké otázky, kdykoli přijď,‘‘ jen co to dořekl, odletěl otevřeným oknem ven. 

     ,,Huuuustýýýý,‘‘ bylo jediné na co se Michelle při pohledu na amulet vzmohla. Najednou se Kofila vytočila a byla vtažena oním amuletem. Ten získal červenou barvu a její siluetu. 

     ,,Mazeeeeec.‘‘ houkla Michelle a zadívala se na amulet více zblízka. Kofila se v něm pohybovala. Jako v tom amuletu, ale né úplně v amuletu, protože v tom amuletu bylo něco, v čem se pohybovala. ,,Kříšťálová chata? Tak to musím vidět!‘‘ Řekla a v tu ránu žuchla na podlahu vedle poskakující Kofily. 

      ,,Tohle je náš nový domov, paní!‘‘ zavýskla radostně. ,,Můžeme si zde odpočinout kdy chceme a schovávat různé věci, které po cestě najdeme. Postarám se tady o sebe.‘‘ V tom se zase ozval její žaludek.        ,,No jó už jdu,‘‘ zamručela a řekla Kofile, ať si svůj nový baráček hezky prohlídne, že se za ní později zase staví. Ocitla se zase ve svém pokoji v Babamově chatrči, které už osvětlovaly první mdlé sluneční paprsky. Vypadla z pokoje do společenské místnosti. Tarathiel už seděl u stolu a díval se jejím směrem, jakoby jí už nějakou dobu očekával. 

     ,,Dobré ráno,‘‘ řekl a naplnil dva šálky voňavým dweem. 

     ,,Bré ráno,‘‘ špitla Michelle a posadila se do křesla. ,,Dík.‘‘ zamumlala a vychutnávala si doušek dwea nalitý do šálku Tarathielovou rukou. Počastovala se niterními nadávkami, aby nemyslela na blbosti a chňapla po té housce, co jedla na snídani včera. Nemohla uvěřit, že už tu jsou den. Jeden den a stalo se tolik věcí. Život se jí obrátil naruby. Virtuální svět se stal skutečností. Neuvěřitelné se stalo pravdou. Teď tady sedí s tím nejhezčím klukem jakého, kdy poznala, popíjí dweo a na krku má přívěšek ve kterém poskakuje skřítek. Proč ne, že ano. 

     ,,Jak ses vyspala?‘‘ zeptal se Tara. Ha, on už i komunikuje! 

     ,,Noo..eeehm.. dobře.. a ty?‘‘ Odpověděla, jak nejinteligentněji jí napadlo a v tom se před jejich očima zjevil Babama. S oběma to trhlo. 

     ,,Áaa Michelle, už je ti líp, devče?‘‘ 

      ,,Jo, jasně, cájk.. teda, všechno v pohodě,‘‘ vyhrkla, rozpomínaje se co vlastně nemá být v pořádku. Stařík si nalil ten jeho super zelený dryák a přikusoval k tomu palačinkorohlík. Michelle nenápadně koukla po Tarathielovi a všimla si, že i on má na krku svou dimenzionální chatu. Nalévala si už třetí šálek dwea, když dovnitř vtrhla Krák v patách s Damienem, oba celí pískem obsypaní, jak trdelník cukrem a skořicí. ,,Mňam trdelník bych si dala..,‘‘ pomyslela si Michelle, ale hned tu myšlenku vyhnala z hlavy. Babama se mezitím zase odporoučel po schodech nahoru. Krák sedla do křesla vedle Michelle. 

     ,,Omlouvám se za včerejšek!‘‘ Mrkla na Michelle a Tarathiela. Ta na ni vyvalila oči. 

     ,,Kde jste to proboha byli? Skočili jste si obhlídnout pyramidy?‘‘
     ,,Jo a pokecali jsme s Tutanchámonem. Bys nevěřila, jaký měl smysl pro humor.‘‘ ušklíbla se Krák na oplátku.
     ,,Se vsadím, že se smíchy musela válet i sfinga,‘‘ plácla Koň a nalile do sebe hrnek dwea.
     Kluci na ně jen nechápavě zírali. Krák se pustila do své veverčí stravy s neobvyklou vervou. Když jí všechnu spořádala, vysypala na ni: ,,Mich! Hodně štěstí s králíkama!‘‘.
      ,,S jakýma zas..? Počkej- Mich?!‘‘ vyhrkla Koň nechápavě a opět vyvalila oči.
      ,,Tak ti začal říkat tady pan udatný rytíř, co se málem přerazil o vlastní meč,‘‘ kývla hlavou na Damiena a už běžela do lesa. 

      ,,He?!‘‘ zírala za ní Koň a koukala na tu auru energie, co se jí vznášela kolem hlavy. 

      Dojedla svojí housku a šla do svého pokoje. Tam její pohled upoutala knížka, co ležela na psacím stole. Od příjezdu do ní ještě ani nepohlédla. Otevřela ji a začetla se do legend. To co v nich stálo shrnul Babama v jeho úvodním proslovu. Otočila pár stránek dál, kde bylo popsáno jak zacházet s ,dimenzionální chatou‘ která jí visela na krku. Dočetla se jak může skřítka poslat pro materiály, o tom, jak skřítci mohou vyrábět zbraně nebo oblečení a plno dalších zajímavostí. Navštívila opět svou Kofilu a prolezla s ní jejich nový domov. Dozvěděla se, že Kofila může chodit materiály sbírat a nebo dolovat rudu, je to totiž skřítek, který se specializuje na výrobu zbraní. 

     Když Koň ukojila zčásti svou zvědavost, vyrušil ji hlas Babamy, který ji volal nahoru do jeho pracovny. Rozloučila se tedy s Kofilou a z jejich nového domova se opět ocitla v jejím pokoji u Babamy. Vyšla z pokoje ve stejné chvíli jako Tarathiel. 

     ,,Tebe taky volal Babama?‘‘ tázala se Michelle. 

     ,,Ano, asi se začne konečně něco dít.‘‘ mrkl na ni a pustil ji před sebe se slovy, že dámy mají přednost, Michelle se tomu uchichtla a začala stoupat po točitém schodišti. Po zaklepání vešla do jediných dveří, které se na patře nacházely. 

     ,,Tak tady to neustále mizí.‘‘ pomyslela si Michelle prohlížejíce si zvláštní místnost do které právě vešla. Bylo to tu přeplácáno spoustu knih, hvězdných map, nějakých jiných spisů a dopisů, truhlicemi. U oken byly podivné keramické truhlíky s podivně se kroutícími květinami, které se šplhaly po okenici. Prostě zmatek, ale fascinující zmatek. Uprostřed toho všeho před starožitným masivním dřevěným stolem stál Babama s rukama za zády. 

     ,,To je dobře, že jste přišli tak rychle, Poslové,‘‘ řekl klidně a přešel ke skříňce schované za velkou koulí na podstavci podobající se glóbu. ,,Tohle se vám bude hodit.‘‘ podal oběma krátké jednoruční meče. Kov byl matný a chladný, taky byl docela težký a Michelle přišel trošku neohrabaný. ,,Nejsou nic moc, ale na začátek stačí.‘‘ pronesl Babama.
     ,,Jak jste si určitě všimli, tak kolem dokola se přemnožili ti pitomí želatinoví králíci. Normálně jsou neškodní, ale v takovémhle množství..a taky značně lezou na nervy. Takže jsem vás chtěl poprosit o tohle. Ti králíci se drží po skupinkách a každá skupinka má něco jako svou noru, ve které spí, mají mladé…a především schovávají věci, které najdou. Chtěl bych, aby každý z vás zlikvidoval 10 těchto nor. To, co v nich najdete, je vaše.‘‘ Babama se na ně zadíval s přísností a laskavostí zároveň.
     ,,Berte to jako trénink. Každý někde začínal. A tihle králici se nezdají, ale zabít je není žádná legrace. Můžete si na nich otestovat vaše nové dovednosti. Nejspíš jste si ničeho nevšimli, ale propojili jste se se skřítkem. Už jste Poslové. Máte nějaké schopnosti schopnosti navíc, kterých Michelle včera už trochu využila,‘‘ usmál se mudrc.
     ,,Samozřejmě, je to vaše první práce. Nebudete to dělat jen tak zadarmo, že. Vraťte se po tom, co to dokončíte a já vám dám odměnu- malou, ale bude,‘‘ mávnul rukou a ukončil tím svůj proslov. 

     ,,Ehm.. tak tedy zatím, pane Babamo,‘‘ řekla Michelle a za vydala se za mlčícím Tarathielem dolů po schodech. No super, jde se vraždit. Na to jsme se těšila už od začátku.. povídala si Michelle uvnitř hlavy. Vyšli ven před chatrč a prošli mezerou v plotě. 

     ,,Zajdeme hloub a rozdělíme se?‘‘ Zeptala se Michelle, protože při představě, že si udělá s tím mečem další trapas. 

     ,,Jasně,‘‘ přisvědčil a mlčky zašli hloub. Tarathiel náhle zahnul do leva. 

     ,,Hodně štěstí, Mich.‘‘ 

     ,,Tobě taky, Tare.‘‘ řekla na oplátku a všimla si, že jí Kofila poskakuje u nohy.

     ,,Paní, já vám pomůžu!‘‘ 

     ,,S čímpak Kofilo, přece nebudeš mávat mečem.‘‘
     ,,Ne ne, paní, vy budete máchat mečem a já posbírám zbytky co příjdou vhod.‘‘
     ,,To zní jako dobrý nápad, dobře Kofilo.‘‘ řekla a už koukala po nejbližším králíkovi. To chce nějakou strategii. Pomyslela si a zkoumala tu potvoru, co se na ní vysměvačně šklebila a mávala želatinovými ušisky.        ,,Takže, jakpak se jenom zabíjí želatina..‘‘ přemýšlela dál, nahlas.

     ,,Když jí vezmu naplocho mečem, tak se to odrazí. Takže kolmo a vejpůl. Hehe.‘‘ Vzala šutr a hodila ho po králíkovi. Šutr se odrazil, králík se zašklebil, hmota se zatřásla vztekem a začal hopsat k ní. ,,Hups..‘‘ vyjekla a taktak uhla, než jí chňapnul po noze. Zvedla meč a snažila se ho naporcovat, jako želatinový roztomilý poskakující (a naštvaný) dortík. Potvora však uskočila a meč sjel po želatině, aniž by jí ublížil, nehezky zaklela a vzápětí zaúpěla bolestí, když se jí ta hnusárna zakousla do nohy. Vztekem se po ní ohnala mečem a zapíchla jak párátkem jednohubku a uvnitř jednohubky.. teda želatinové hmoty to jakoby křuplo.         ,,Ha! Je to tam!‘‘ Zkoumala mrtvou potvoru napíchnutou na meči. Kov projel jakýmsi chumlem tmavší růžové. ¨
      ,,Že by to v sobě mělo i něco jiného, než želatinu?‘‘ Setřepala ten hnus z meče, bez sebevětších problémů, protože sklouznul skoro sám. Kofila se hned chopila práce. Na dalšího králíka, který hopsal kolem, se už zahleděla pečlivěji, koukala se po onom chumlu. Zahlédla tmavší růžovou a přiskočila ke králíkovi zezadu. Ten se hbitě otočil a šel po ní. Michelle se ohnala mečem, ale potvora uskočila a kousla jí do levé ruky. 

      ,,Au!‘‘ Sykla, zatřepala zápěstím a uskočila dozadu, aby se tomu slizu nepovedlo kousnout jí i do nohy. Sekla mečem po druhé a králíkovi odletělo ucho. Rozlítilo ho to ještě víc. ,,No tak tenhle má tužší kořínek.‘‘ pomyslela si a usekla mu i druhé ucho. Králík se vzpíral a poskakoval kolem ní jak šílený, podařilo se mu jí kousnout do lýtka a to už rozlítilo i Michelle.
     ,,Tak, ale dost ty potvoro!‘‘ Sekla jednou, odletěl kus slizu, sekla podruhé s želatinou byl ámen. ,,Hmm teprve dva králící a já jsem úplně grogy.‘‘ zabručela a otřela si strůžek krve, který jí tekl z lýtka. Prozkoumala další rány a zjistila, že některé už jsou posety jenom stroupky a po dalších už skoro nejsou ani stopy.
     ,,Tak o tomhle Babama mluvil! Zlepšila se nám regenerace, páni! No tak proto jsem se vzpamatovala z toho pádu, bez otřesu mozku..‘‘ Michelle se rozsvítilo. Takhle měla elán do dalších bojů s králíky. Honila se za nimi, dokud slunce nevystoupalo nad hlavu a oznámilo, že je čas na oběd. Za tu dobu lítých bojů s růžovými příšerami se dostala až na hranici s pláží. Poslední želatina, s níž zápasila, už jí párkrát nepěkně kousla a Michelle už byla bílá nejen vztekem, ale i únavou. Zápěstí jí bolelo, měla upocené čelo a bolavé nohy z toho poskakování kolem.
     ,,A ty si o sobě jako myslíš co?!‘‘ vyjela po želatině, která jí už po páté hryzla do nohy a prudce odskočila dozadu připravena na další útok. Michelle kopla vztekle do písku. To mělo mnohem větší účinek, než uvolnění trochy zlosti. Písek se potvoře dostal do očí a ona se víc než o Michelle zajímala do sebe. 

     ,,Ha! Dortík se nám uklidnil!‘‘ Koukala užasle a ohnala se s mečem po probojovaném dopoledni už s větší jistotou, kam má dopadnout, aby želatinu prorazila. Bylo po ní. 

     ,,Joooo!‘‘ zavyla radostí a svalila se do písku. Kofila mezitím odpelášila do nory aby z ní vytáhla, co by se hodilo. Kofila za to dopoledne nasbírala nějaké bylinky na léčivý lektvar, podivný modrý prášek a nějakou odpornou slizkou trávu, o které Koň vážně netušila k čemu jim bude, asi to tu v Saphaelu používají jako jed na krysy, fuj. Když tam tak ležela, zahlédla Tarathiela, mordujícího želatinu ze své nory. Taky vypadal pěkně uříceně. Když se mu konečně povedlo tu potvoru zapíchnout zavolala na něj.
     ,,Heeej, Tarathieli, zkus na ně písek!‘‘
     ,,Cožee?‘‘ zahulákal Tarathiel jako odpověď a vydal se směrem k ní.
     ,,No písek. Na chvilku je to zabaví a nebudou se ti tolik vzpírat.‘‘ zazubila se a jednu hrst takovéhoto písku po něm hodila.
     ,,Jo takhle..‘‘ zamračil se Tarathiel na oko a vrátil jí to.
     ,,Jsem snad želatina?‘‘ vyprskla Michelle smíchy a zvedla se ze země aby se otřepala.
     ,,To ne, ale nechcu aby ses mi vzpírala,‘‘ prohlásil s rošťáckým úsměvem a schytal to další hrstí písku.
     ,,Tak jednoduché to mít nebudeš.‘‘ Vyplázla na něj jazyk a nabrala si písek do zásoby a utíkala se schovat za strom před další hrstí písku, kterou na ní poslal Tarathiel.
     ,,Že ne? No to uvidíme, až tě v tom písku vyválím,‘‘ a běžel za ní. Po půl hodině blbnutí sebou smíchy praštili do trávy a zrychleně oddechovali.
     ,,Měli bychom se skočit najíst, abychom zvládli další várku růžové poskakující hmoty.‘‘ řekla Michelle, když se společně dosmáli 

     ,,Jo, to máš pravdu, pořádně mi vyhládlo.‘‘ zvedl se na nohy a pomohl vstát i Michelle. Ve společenské místnosti nikdo nebyl. V klidu se najedli a s velkým elánem a váčky plných písku se vydali zabíjet další želatinu.

(Update říjen 2013: je sranda, číst, co jsem byla v prváku za pubertální, pako :D)