''Your biggest regret''
Nejvíc lituju toho, že nejsem starší sestrou, kterou bych mohla být.
Podělala jsem to už kdysi.
Už od mala jsem ségru trápila a provokovala. Byla jsem tak morbidní, že jsem si vyloženě užívala, jak brečí, když jí štípnu nebo tak něco. Její scény byly hudba pro moje uši.
*štíp - rozeřve se, HU se vrátí zpátky do postele, čte si a dělá jakoby nic, přiletí mamka''
M: ''Co se děje?!''
B: ''Ona mě štípe?''
M: ''HIKARI?''
H: ''Cože? Já si tady celou dobu čtu!''
Procházelo mi to.
Když jsme byly doma samy, ona byla v obýváku, já v pokoji a měly jsme každá svůj soukromý svět. Ona se do mého vstoupit bála.. stačilo cokoliv, abych se na ní rozeřvala. Bála se mě.
Když máma byla na dohled, rýpala do mě ostošest, ale, když jsme byly samy, byla krotká jako malá ovečka.
Jsem ze sebe znechucena, když na to vzpomínám, ale je to součástí mé minulosti.
Když jsem chtěla přestat a být vůči ní neutrální, stačila maličkost a já zase vyletěla. Vydrželo mi to bez řvaní maximálně týden.
Zlom nastal až poté, co JK vstoupil do mého života.
Najednou to šlo. Byla jsem neutrální.
Je to pro mě jedna z nejvýraznějších proměn, která ve mě po přijetí JK do mého života nastala. Uvědomila jsem si to totiž až po čase. Je to pro mě prožitek onoho pověstného osvobození z pout našich špatných sklonů. Chtěla jsem na ségru být hodná, ale nešlo to.. vždycky se našla nějaká prkotina, co mě vytočila. Ale poté, co jsem Boha poprosila o odpuštění, očistil mě a osvobodil. Je to mazec. Můžete se ujistit kohokoliv, kdo mě znal předtím a teď o tom, že jsem mnohem klidnější a víc v pohodě.
Už 2 roky se dopracovávám po kousíčcích k tomu, aby se z neutrality stala skvělá starší sestra.
Zatím jsem na půl cesty. Jsou světlé sesterské chvilky, ale jsou i ty, kdy prostě nemám náladu a je to zase žití vedle sebe.. ale nejsem na to sama. Bůh mi mé dřívější hnusárničky odpustil a já mám druhou šanci.
Žádné komentáře:
Okomentovat