Větičky oceánu polobytí

Občas si říkám a tohle je co za náhodu.
Ale pak si vzpomenu, že houby náhoda.. týpek s plánem.
Ale s tímhle co má za plány...
Jo je to sranda, ale ani ne.
Mému zasněnému podivnému stavu to moc nepomáhá, páč se z něj chci vymanit.
A je mi z něj divně.
Člověk občas přemýšlí...
Co to zas dělám?
Co se to děje?
Je to všechno skutečné?
A ono je.
A nebo není.
Faktem je, že zemák je hotov, kvalita poloviční a padá mi hlava a myšlenky plují oceánem polobytí.
A já reaguju na ujeté vlastnosti magnetu.
A už nechci jiný.
Ale co to zase melu.

Stačí málo a jsem jako surikatí slunečnica.
Občas mám chuť se ostříhat, ale pak si uvědomím, že se mi nechce.
Tak to nechávám do té abstraktní svatby a pak si to stejně neostříhám.
Ale to bude stejně za dlouho.
Tak by to stihlo dorůst ne?
Co když ne?
Plán je nevyzpytatelný..
Tak to nechávám tak.
Taky proto, že se mi to prostě líbí a je to fluffy.
Neměla bych je raději nosit furt zapletené, ať nefungujou jako pískolapka a trápisíť?
Těžko říct.. tyhle úvahy jsem měla zpočátku, ale pak mě to přešlo.
Nebudu se přece na něco upínat, abych pak nepadla bradou na beton s kalužou kečupu.
Je to zvláštní.
Život je zvláštní.
Bytí je zvláštně paradoxní a nebytí neexistuje a tak budu filozofovat nad hrnkem věčnosti a odpluju do říše brzovstávášnevyspíšsecouž.