Kamarádi ze školky

     Možná je to tím, že by se mé celkové rozpoložení z dlouhodobého hlediska (což je dost těžké, když jsem jako počasí) dalo shrnout do různých módů.. zKáčkovaná jak prase/pouhouda/krize. Ah.. takže z dlouhodobého hlediska pouze do tří, výborně. Pojďme si rozebrat krizi.. melancholic mode/asocial mode. Většinou úzce souvisí. No.. stejně jsme se k ničemu nedobrali, takže na rovinu.
     Asi jste pochopili, že teď jsem v krize mode. Vyspaná jsem.. ráno pořádně snídám, takže mám normální dávku Káčka na den, pro to abych se udržela v chodu.. cca 4 dny jsem se flákala jak se patří a nemusela mezi lidi (skoro). To už bych měla být v pohodě ne? Ne tak docela. Nejsem automat.. a deficit ať už je spánkový, emocionální či duchovní se nedožene ze dne na den.
Poučení: NENECH TO UŽ ZAJÍT TAK DALEKO!
Proč? Protože se vracívám do starých kolejí. Do starých kolejí, ze kterých jsem o prázdninách definitivně vyjela. Myslela jsem si..

     Z kolejí, které rozdrncávají negativní emoce, co se lidí, kteří by mi měli být nejblíž týče.. a hlavně, co se povinností a měla bys/neměla dotýkají. Na těchto kolejích jedu na setrvačnost a ne na lásku. Srdce mi tvrdne a já chci spát. Chci spát a NECHCI NIC DĚLAT. Nechci mít žádnou zodpovědnost a ti, kteří mi nějakou chcou hodit, nebo připomenout mě otravují! Nechci existovat, protože je to pohodlnější.. je to bezpečnější. To, co mimo tyto koleje dělám či nědělám, protože chci se mění na otrocké musíš/nesmíš/měla bys/neměla.. a já sténám.. protože je to špatně a já jsem rozpolcená a vyčerpaná ustavičným bojem. Proto nechci nic řešit.. chci mít jen prázdno v hlavě a je mi nejlíp, když čtu nebo koukám na seriály. Pomáhá to vytěsnit realitu. Ano.. je to špatně. Ano jsem si toho vědoma. Ano, vím za kým mám jít, ale.. ah přehodit vyhýbku je tak namáhavé.

Dopracovávám se k tomu.
Pomalu, ale jistě.
Mít tak více odhodlání.

     Za fází litování se a všeho a smutku všeobecného většinou přichází druhý level... rozčílení. Pojďme hledat viníka! A tak se rozčiluju. Většinou nad naprostými prkotinami.
Pitomí lidi. Pitomá škola. Pitomé počasí. Pitomí 1D. Pitomá puberta.
Jen tak někomu dát přes hubu. Ne to bych neudělala. Nakopnout stůl. Ne, to bych musela vylézt z postele.
Hah, nesmysl, chováš se jako dítě, Hikari. Vždyť víš, že se rozčiluješ naprosto zbytečně. Víš, že bys NEMĚLA. - Víš, že to nemá smysl. - NO A CO. Nechte mě vztekat se aspoň chvíli.. aspoň chvíli všechno zveličovat. - Řeší to něco? - Neřeší. - Oddaluje to tvé dospívání? - To si piš! A proto můžu být naštvaná i na sebe!

     Jo! Pojďme být na sebe naštvaní. Pojďme být na sebe naštvaní, protože se chováme jako děti. Protože víte, jako dítě se nechovám jen já. Proč se papírově dospělí chovají jako děti? Proč se chovají jako se chovají děti ve školce, či na prvním stupni základní školy?

,,Řekni Hikari, že se s ní nebavím.''
,,Řekni Jindrovi, že je to bačkora.''
,,Zeptej se Slávka jestli se mnou chce chodit.''
,,Zeptej se Elišky, jestli se jí líbím.''
,,Hej Broňo, co si o mně myslí Lenka?''
,,Co bylo v tom psaníčku?''
,,A Tadeáš mi dneska šáhnul na stehno, znamená to, že spolu chodíme?''
,,Je pravda, že Sára a Libor spolu chodí?''
,,Zeptáš se prosím pančelky, co bylo za úkol, já se bojím.''

     Ale no tak. Neměli by se dospělí lidi bavit tváří v tvář? Z očí do očí? Pokud ne, tak bychom sakra vůbec neměli chtít, aby to řešili za nás! Je to dětinské obcházení kolem plotu a nakukování skrze příčky. Je to jako poslat kamaráda do obchodu pro nanuk, abychom obešli maminčino: ,,Ne, že si za ty peníze koupíš nanuk!'' s argumentem: ,,Ten nanuk jsem za ty peníze nekoupil já, ale kamarád!''
A ano, jsem naštvaná i na sebe.

Fuj Hikari, ty nabílená stěno, vzpamatuj se!