Na parapetu otevřeného okna si načervenalé paprsky právě probouzejícího
se sluníčka hledaly cestičku do pokoje a kohout na něm posazen natahoval krk ke
svému táhlému a otravnému ,,Kikirikýýý,‘‘.
,,Zikmundeeee,
ještě pět minut jo?‘‘ Ozvalo se přidušené zasténání zpod nadýchané peřiny a
osoba vydávající tyto zvuky schovala svá bosá chodidla zpět do tepla. Kohout se
uraženě nafouknul a se zapleskáním křídel seskočil z parapetu dolů, až
z něj odlétlo ryšavé pírko, které dopadlo na dřevěnou podlahu.
,,..nadělám z tebe dračí řízky ty jedna koule okřídlená!‘‘ osoba
ležící pod peřinou rozmáchla při tomto snovém výkřiku obě ruce a praštila se
loktem o okraj postele, až z toho snít přestala a vystřelila do sedu,
jakoby jí někdo kousnul. Kaštanově hnědé vlasy do půli zad měla rozcuchané a
mnula si loket se slovy ,,jaujaujau.‘‘ Poté co bolest odezněla, podívala se
zelenohnědýma očima ven z okna a uviděla, že slunce už dávno vystoupalo na
obzor.
,,Zikmundeeeeee,
udělám si tě k obědu ty zrádče opeřená, jakto žes mě nevzbudil!‘‘ Křičela rozlíceně,
zatímco odkopla peřinu na stranu a v dlouhé bílé noční košili pobíhala
kolem, aby na sebe našla sukni, halenku a utíkala sesbírat vejce do kurníku,
která měla podle polohy slunce donést tak před hodinou na trh.
,,Už nikdy nebudu běhat bez snídaně na trh a ještě k tomu s vajíčkama!‘‘ vysoukala ze sebe přerývaně s rudou
tváří, sundala si ze zad nůši a opřela se zády o dřevěný trám prázdného stánku
aby se nezhroutila k zemi. V tom jí doběhli strážníci v kroužkových
košilích a otvory v kovových helmicích šla vidět jejich přísně
stažená obočí.
,,Co to tady
provádíte, slečinko? Jak to vypadáte, ze sukně vám trčí kus halenky, boty
nemáte a ty vlasy ráno neviděly hřeben. Kde si myslíte, že jste? To nevíte, že
na trh můžete pouze jako ze škatulky? Neznáte snad nařízení nebo co? A kam
utíkáte s tou nůší, komu jste jí ukradla!‘‘ Zasypali jí hromadou otázek, div
se nepřekřikovali, a ani nepočkali, až nabere dech. Uřícená Doubravka si zastrčila
halenku, shrnula si pramen vlasů ze zpoceného čela a přinutila se k tomu,
aby se postavila rovně a zdvihla bradu.
,,Páni
strážníci... jsem velmi ráda za to, jak strážíte bezpečí trhu v královském městě,
ale račte mě vyslechnout. Jmenuji se Doubravka a dodávám pro trh vajíčka, jak
si můžete povšimnout v nůši a...“
,,Co nám to
tady věšíte bulíky na nos? To nám může říct každý! Do šatlavy s vámi,
cácorko ulhaná! Trh začal před dvěma hodinami. To neznáte nařízení? Kdo pozdě
příjde na trh prodávat, zboží sebou ani nemusí tahat! Nic nebude. S námi
pudete.‘‘ Popadli jí oba za ruce, každý z jedné strany a táhli jí
s sebou. Řídnoucí dav lidí se za ní s podivem koukal, ani jeden se jí
nezastal, i když někteří jí vídali každý den vejce prodávat.
Ubohou Doubravku dva strážníci strčili do zatuchlé podzemní místnosti
vystlané slámou, až upadla a málem si natloukla koleno o kámen. Zarezlé mřížové
dveře za ní se skřípotem zapadly a jeden ze strážníků je zamknul velkým klíčem.
Jejich kroky a frkání se rozléhaly vlhkou chodbou do ztracena. Přes nohu jí
přeběhla myš, Doubravka vykřikla, vyskočila na nohy, až se praštila hlavou o
nízký strop a svalila se zpátky na zem s bolestným zavytím.
Tato pohádka vznikla k programu na jeden Uniskejp. Je schválně nedokončená.. projevíte-li však zájem, třeba mě to namotivuje, abych jí dokončila!
Žádné komentáře:
Okomentovat